Zobrazují se příspěvky se štítkemŠpanělsko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemŠpanělsko. Zobrazit všechny příspěvky

29. června 2016

Ohlédnutí za končícím projektem Evropské dobrovolné služby


A je to tu zase, konec přišel rychleji, než bychom to čekali. Vždycky to tak je, vím to, ale nejspíš si na to nikdy nezvyknu. Přijde mi to jako před pár týdny, kdy k nám Španělka Elvira a Arménka Shushanik přijely a začaly se seznamovat s knihovnou a objevovat pro ně dosud málo známý svět. Od té doby však uplynulo už celých 10 měsíců a nyní nastává čas loučení, jejich projekt v knihovně končí a zbývá čas tak akorát na malé ohlédnutí za tím, co jsme společně prožily.


Za sebe musím přiznat, že to byl projekt plný výzev – poprvé dvě zahraniční dobrovolnice najednou, poprvé dobrovolnice ze státu mimo Evropskou unii, nejdelší projekt, projekt s nejmladší dobrovolnicí (Shushanik bylo 21, když přiletěla do ČR). Mé počáteční obavy, jestli to všechno v knihovně zvládneme, se však velmi rychle rozplynuly. Společný čas, ve kterém se rozvíjely a učily nejen dobrovolnice, ale také my všichni, kteří jsme se s nimi ať už pravidelně nebo jen občas potkávali, utekl jako voda. A nejen nám, ale i Elviře a Shushanik. Jejich malá ohlédnutí si můžete přečíst níže, tentokrát pouze v angličtině. Přeji příjemné počtení.

Zuzana Pařízková, koordinátorka projektu


A generator of good stories, photographs, friendships and memories.


“Finding lost things is hindered by routine habits, and that's why it is so hard to find them”


Gabriel García Márquez


Within a few days I am closing the suitcase again, this time way home. I still do not know if sad or happy, I imagine the "hard truth" will come when boarding the plane as it usually does, or when seeing my bedroom stop in time, or when September will come and the fury of the summer will be over.



But what I know is that I will miss my routine here, the familiar faces smiling at me every morning to the tune of "ahoj", having something to do, a trip to wait and a small Czech family with I always can count, and which I have much to thank. Thank you for making everything easier and for making me feel at home.

Since coming to Czech Republic I've missed some things, family and friends of course, but also material and cultural things. And now I'll miss things I've discovered here, which until a few months ago, I did not even know about their existence.

In these months I have been able to discover things about my culture and personality and about Czech culture, I could compare both, but specially, I have found people, and that's the biggest thing about travelling, shake off the dust and monotony to remember that we are all people everywhere, it makes you a little down to earth, appreciate and understand we are small part of something bigger, beyond nationalisms and fears.

Ten months apparently go far, but I'm leaving things to do. In the last training I wrote a list of 101 things to do before I finished my volunteering; now I would be ashamed of myself just looking at it, the last few months here have flown, and between lots of trips there is not that much time for anything else.

I still hardly recommend this experience, and although the destination place does a lot, after all is not the most important thing. I have known as many volunteers as ways to leverage this experience, everyone enjoys it and takes advantage of its own way, more or less respectable, but in any case is a personal growth experience, a challenge, a generator of good stories, photographs, friendships and memories.


Text a foto: Elvira Abellán

Ahoj Czech Republic


The time run so fast and now I am writing my last article. This ten months were so special for me, I will always remember about it as the best experience of my life. I met a lot of new people, I discovered a new culture, I learned a lot and I travelled as much as I could. Too much warm memories to take in my heart.

Now I want to say thank you to each person whom I met here. Thank you for your smiles, for your support and for your attention and warm attitude. 

When I will look back to remember the best moments, first of all I will remember, with a happy smile on my face my, Russian class. The best students ever! Even if I didn’t consider myself as their teacher. They were people from whom I needed to learn and not to teach them. They were amazing. I was worried at the beginning, as Russian is not my mother tongue, and it could be hard for me to teach, but when I felt how nice people they are, how positive and kind, I forgot about my worries. It’s indescribable to explain the energy that I got every time from them. I will miss them so much!

I would like to say thanks to my coordinator, who was great in each aspect. Always helpful and open for support. Thanks to our mentors and our friends out of library who made our free time better and funnier. Thanks to our colleagues who were always nice to as, always smiling and helping us to be involved in to library’s life.

It looks that writing my last article was just about saying thank you, which means I’m leaving with great achievements and gratefully satisfied.


Text a foto: Shushanik Zargaryan


Více o projektech Evropské dobrovolné služby najdete na webu programu Erasmus+.

Více o projektech zrealizovaných v Severočeské vědecké knihovně, najdete na našich webových stránkách

26. května 2016

Španělské dny v Náchodě

Není pochyb, že nejlepší zkušenost z dobrovolnictví je potkávat lidi a navštěvovat různá místa. Tyto poslední měsíce mého EDS projektu byly plné výletů a jeden z nich se týkal účasti na akci o španělské kultuře v rozkošném malém městečku Náchodě.

Na začátku dubna se v organizaci Déčko Náchod – Královéhradecký kraj, město poblíž polských hranic – konala akce s názvem Španělské dny v Náchodě. Organizovala to Lucie Pavlíčková, učitelka španělštiny z Jiráskova gymnázia v Náchodě, a David Montes Vázquez, evropský dobrovolník z Déčka.

Déčko je organizací pro děti a mladé lidi, jeho hlavním cílem je pravidelně pořádat aktivity pro děti, mladé a pro rodiny. Také organizují letní kempy, akce přístupné všem místním, party, semináře a kulturní události typu Španělské dny, kde šlo o to, přiblížit španělskou a jihoamerickou kulturu náchodským. Velmi mě překvapila budova a také stupeň zapojení mladých lidí v tomto centru v Náchodě. To místo vypadá jako opravdu velký dům na vrcholku kopce obklopený zahradami a místy pro sportování, byl plný dětí a jejich rodičů. Můžete poznat, že svoji práci tu dělají dobře, protože někteří rodiče sem chodili jako děti a teď sem vodí svoje děti.

Naším úkolem jako španělských dobrovolníků na festivalu bylo prezentovat sebe, povídat o našich městech, naší motivaci pro cestu do České republiky, jak si to tu užíváme, a také popovídat si trochu ve španělštině s místními španělsky mluvícími, kterých bylo více, než se čekalo, protože mezi Čechy je Španělsko docela populární. Musím ale přiznat, že to bylo docela náročné s tolika různými přízvuky dohromady – byli jsme 4 dobrovolníci – z Galicie, Granady, Segovie a Murcie.

Lucka, hodně motivovaná učitelka španělštiny, nás pozvala do svých hodin do školy, abychom si popovídali se studenty. Využili jsme příležitost a mluvili také o Evropské dobrovolné službě a jejích výhodách a povzbuzovali jsme je, aby zkusili jet jako dobrovolníci do Španělska a zlepšili si tak svoje jazykové dovednosti.

Mezi jednotlivými hodinami jsme měli čas povídat si s Luckou o kulturních odlišnostech, na které jsme narazili, a ona nám zase vyprávěla o těch, na které narazila ona, když žila ve Španělsku. Je důležité zjistit, jak překvapivé může pro ostatní být něco, co je pro jiné úplně normální. Kromě toho jsem měla skvělou příležitost setkat se opět s ostatními dobrovolníky, povídat si s nimi ve chvílích volna, dozvědět se o jejich běžných dnech a jak to chodí v jejich organizacích, mohla jsem se s nimi potkat v malé kuchyňce, popovídat si při vaření, společně jíst a klábosit po jídle, což je španělská tradice, kterou tu všichni postrádáme. Měli jsme i čas vyrazit do přírody (užít si výhody začínajícího jara) a vyrazit na túru do Polska, ale neděste se, nejbližší polské město bylo jen 7 km od Náchoda.




Spanish days in Náchod

No doubt, the best of volunteering experience is to meet people and places. These last months my EVS is full of trips, and one of those was to participate in an event about Spanish culture in the cute and little town of Náchod

At the beginning of April the event called “Spanish Days” (Španělské dny v Náchodě) took place at Déčko, in Náchod - Hradec Králové Region, so close to the border with Poland. It was organized by Lucie Pavlíčková, Spanish teacher at Jiráskovo gymnázium Náchod, and David Montes Vázquez, European volunteer at Déčko.

Déčko is an organization for children and young people, its first goal is to work regularly and create activities with children, young and families. Also, they organize summer camps, activities open to the whole community, parties, seminars and cultural events like Spanish Days, where some activities were carried out to bring a piece of Spanish and South American culture to Náchod. I was very surprised by the building and the level of engagement of young people in this center in Náchod. The place is like a really big house on the top of a hill surround by gardens and places to play sports, it was full of children and their parents. You can know that they are doing it great because some of these parents were coming before as kids, and now they are bringing the new generation.

Our task at the festival as Spanish volunteers was to present ourselves, to speak about our cities, our motivation to be in Czech Republic, how we enjoy it here and to have a little chat with the Spanish speakers of this place, more than expected, because among Czechs, the Spanish is quite popular. But I have to say that it was a little bit challenging with such different accents together, we were 4 volunteers, from Galicia, Granada, Segovia and Murcia.

Lucka, the super motivate Spanish teacher, invited us to her lessons at the colleague to speak with the students. Also we took the opportunity to speak about EVS and its advantages and to encouraging them to take a volunteering experience in Spain to perfect the language.

Between the lessons we had the time to speak with Lucka about the cultural differences that we are discovering and she told us the same but in the other way when she was living in Spain. It is serious to realize how shocking can be for the others something that for you is really common.

Moreover, I had a great opportunity to meet again with other volunteers, to speak about out time here, to see how is their day by day and how it is going in their organizations, to have the time to meet a group of Spanish in a small kitchen to talk, cook, eat and to have a chat after eating, a Spanish tradition that we all miss here. We even had the time to enjoy the nature (taking advantage of the explosion of spring) and to do some hiking to Poland, not panic, the closest Polish town is just 7 km from Náchod.




Días españoles en Náchod

Sin duda, lo mejor de la experiencia de voluntariado es conocer personas y lugares. Estos últimos meses mi voluntariado está lleno de viajes, dentro y fuera de República Checa, y uno de ellos fue para participar en un evento sobre cultura española en la pequeña localidad de Náchod.

A principios de abril tuvo lugar este evento, “Días españoles” (Španělské dny v Náchodě), en Déčko, en la ciudad de Náchod, en la Región de Hradec Králové, situada en el nordeste de Bohemia, muy cerca de la frontera con Polonia. Fue organizado por Lucie Pavlíčková, profesora de español en el centro educativo Jiráskovo Gymnázium Náchod, y David Montes Vázquez, voluntario europeo en Déčko

Déčko es una organización juvenil cuya actividad principal es el trabajo regular y las actividades con niños, jóvenes y familias. Organizan tambien campamentos de verano, actividades abiertas para la comunidad, fiestas, seminarios y eventos culturales como este, en el que se llevaron a cabo diferentes actividades para traer un pedazo de la cultura española y sudamericana a Náchod. Me sorprendió mucho el edificio y el nivel de implicación de los jóvenes de Náchod en este centro. El lugar es una especia de casona en lo alto de la montaña, rodeada de jardines y pistas para actividades deportivas, estaba lleno de niños y padres. Una señal de que saben lo que hacen y lo hacen bien es que muchos de estos padres en su día acudieron aquí como niños y ahora traen a la nueva generación.

Nuestro papel en el festival fué el de presentarnos, hablar sobre nuestro lugar de procedencia, nuestra motivación para estar aquí, qué nos está pareciendo la experiencia y el pais y tener un pequeño coloquio con los hispanohablantes de la zona, bastantes más de lo que se puede pensar. Y es que entre los checos el español es bastante popular. Pero tengo que decir que no se lo pusimos muy fácil con los acentos tan dispares, fuimos 4 voluntarios, de Galicia, Granada, Segovia y Murcia.

Lucka, la supermotivante profesora de español, nos invitó a sus clases de español en el instituto para hablar con los estudiantes de español. También aprovechamos para hablarles sobre el voluntariado europeo y sus ventajas y para animarles a realizar un SVE en España, con lo que terminarían de perfeccionar el idioma.

Entre clase y clase tuvimos tiempo de hablar con Lucka de las diferencias culturales que encontramos los españoles aquí y ella nos contó lo propio de su experiencia cuando vivía en España. Es muy curioso ver cómo lo que a uno le puede parecer lo más normal del mundo a otro les resulta de lo más extraño.

Fue además una buena oportunidad para reencontrarme con otros voluntarios, hablar sobre nuestro tiempo aquí, ver cómo es su día a día y cómo trabaja su organización, juntarnos un grupito de españoles en una pequeña cocina para hablar, cocinar, comer y tener una larga sobremesa juntos; algo que la verdad se echaba de menos. Incluso hubo tiempo para disfrutar de la naturaleza (aprovechando la explosión de la primavera) e ir de excursión andando a Polonia, no os asustéis, el pueblo polaco más cercano está a 7 km.


Více informací o projektech Evropské dobrovolné služby najdete na webu programu Erasmus+ (http://www.naerasmusplus.cz/cz/mobilita-osob-mladez/evropska-dobrovolna-sluzba/), pod který tyto projekty spadají.



Text a foto: Elvira Abellán
Překlad do češtiny: Zuzana Pařízková

9. prosince 2015

„Neděle jsou tu tak smutné!“

Nad vyprázdněným Ústím o víkendu se pozastavuje Španělka Elvira Abellán (1988), která u nás od začátku září působí jako dobrovolnice. 15. prosince od 17:00 bude se svou kolegyní, Shushanik Zargaryan z Arménie, vyprávět v půdní vestavbě Lidové části knihovny (W. Churchilla 3) o tom, jak ve Španělsku vypadá advent a Vánoce. 

Jaké jsou Vánoce ve Španělsku? 

Asi delší než u vás, slavíme je dva týdny. Dárky si dáváme v noci mezi 5. a 6. lednem, tedy před Třemi králi. Jíme všechno. Hlavně maso – ryby, jehněčí, sele – a pak spoustu cukroví. Máme také dost tradic, např. v posledních vteřinách roku pro štěstí najednou sníme dvanáct bobulí vína. 

V Ústí trávíš už víc než čtvrt roku, pomalu se chystáš udělat si pauzu doma. V jakém rodinném kruhu budeš slavit Vánoce?

Můj otec je už na penzi. Dřív měl bar, a ještě když jsem studovala, vypomáhala jsem tam jako číšnice. Matka pomáhá jedné rodině v domácnosti. Bratrovi je osmnáct, studuje na střední škole, sestře je devětadvacet. Žije v Bruselu, pracuje v montessoriovských školách a učí se francouzsky. 

Vystudovala jsi dějiny umění v Murcii a kulturní management ve Valencii. Měla jsi možnost věnovat se těmto oborům po škole?

Ne. Nemohla jsem najít práci, která by se toho dotýkala. Popravdě jsem to ani moc nezkoušela. Protože pokud chce člověk ve Španělsku pracovat v muzeu, musí splnit povinnou státní zkoušku, na níž se musí hodně naučit a získat dost praxe. Musí jít na jednu konkrétní, velmi drahou akademii, protože tam jsou k dispozici skripta, která potřebuje. Ovšemže se na tu zkoušku může připravit sám, ale to je skutečně hodně náročné. Na konci je k dispozici stejně jen konkurz na jedno až pět míst pro tisíce lidí, kteří kvůli tomu tak tvrdě studují. Přesto se mi po škole podařilo vypomáhat ve dvou muzeích, ale pouze krátce. 

Jaké to tedy po škole bylo?

Na začátku celkem fajn. Práce číšnice, kterou jsem si našla, mě ze začátku docela bavila. Říkala jsem si, že aspoň budu mít čas přemýšlet o tom, co dělat dál. Ale pak jsem zapadla do každodenní rutiny – jenom pracovat, vydělávat a spořit, což bylo hloupé, protože jsem nevěděla, na co vlastně spořím. A stejně toho nebylo moc. De facto jsem měla minimální plat, v dobrých měsících kolem osmi set eur, a byla to dost dřina. 

Takže jsi absolventkou univerzity a nemůžeš sehnat práci, jež by odpovídala oboru, který jsi vystudovala. Je to situace mezi tvými vrstevníky ve Španělsku normální? 

Ano, je obvyklá. Moji spolužáci skončili v McDonald´s nebo u Burger Kingu. Řada z nás ale vyjíždí do ciziny. Děláme tam to samé, ovšem za mnohem víc peněz, navíc se učíme jazyky, poznáváme jiné země a lidi. 

Někdo ale asi ve Španělsku zůstává…

Ano, většinou mladí s dlouhodobými partnery. Ti se s takovou prací jako obchodní asistent nebo číšník musejí smířit, i když studovali. Chtějí normální život s dětmi, auty a domy. Ale mně to přijde jako rozhodnutí navždycky: budou dělat to samé na tom samém místě až do konce života. A to teď není nic pro mě. 

V roce 2011 vzbudily celosvětový ohlas protesty španělské mládeže 15-M. Myslíš si i ty, že v případě neuplatnění mladých lidí na španělském trhu práce jde o chybu vlády? 

Jistě že to není naše chyba. Tak jako tak si myslím, že na tom Španělsko hodně tratí: celá moje generace studovala na dobrých univerzitách, ale teď jsme skoro všichni v cizině. Na co nám to studium vláda částečně platila? Výsledky toho úsilí jsou v jiné zemi. Např. v Německu prý není tak běžné, že by skoro všichni chodili na univerzity. A tak berou i nás ze Španělska na dobře placená a často i kvalifikovaná místa. Např. španělské sestřičky jsou velmi vyhledávané v Anglii, protože na rozdíl od těch anglických umějí i píchnout injekci nebo něco zašít, ne jenom dát pacientovi zapít prášek.

Také ty ses nakonec rozhodla za prací vycestovat za hranice, do Irska. Co jsi tam dělala? 

Čtyři a půl měsíce jsem pracovala jako chůva. Bylo to fajn, protože rodina byla napůl irská, napůl argentinská, takže jsme se mohli domluvit i španělsky. Kromě práce jsem se učila angličtinu a cestovala. Irsko není moc veliká země, tak jsem za tu dobu viděla docela dost. Zároveň jsem čekala, zda Dům zahraniční spolupráce v Česku a potom i Evropská komise schválí můj dobrovolnický projekt, který si už tehdy vybrala ústecká knihovna. Kdyby ten projekt akceptován nebyl, asi jsem pořád v Dublinu. 



České děti jsou velmi dobře vychované

Jak ses dozvěděla o možnosti dobrovolně pracovat v evropských organizacích, čili o tzv. Evropské dobrovolné službě?

Před třemi roky vyjela moje sestra jako dobrovolnice do Polska. Ve Wroclawi jsem ji jednou navštívila, a ta idea se mi docela líbila. Loni jsem pak sama jednu dobrovolnou službu absolvovala, a to v Bulharsku. Šlo o organizaci pořádající letní filmový festival jménem In the Palace. V Balchiku, kde se odehrával, jsem jeden měsíc pracovala až po skončení samotného festivalu, ve třicetičlenné skupině mladých lidí z pěti různých zemí. Ukazovali nám vítězné krátké filmy, mluvili o tom, jak je festival zorganizovaný. Pak jsme točili vlastní filmy a podíleli se na aktivitách s mladými lidmi v bulharských městech. 

Proč sis pro nynější dobrovolnou službu vybrala jako zemi Česko a jako organizaci knihovnu?

Popravdě jsem se hlásila na různá místa s různými projekty. Na začátku jsem byla příliš vybíravá a obesílala jenom organizace, které mě skutečně zajímaly – ale nikde to nevycházelo. Tak jsem začala psát do vícero institucí. Bývala bych ráda vyjela do středomořských, Španělsku podobnějších zemí jako Itálie, Chorvatsko nebo Řecko. Kdybych byla v takové Itálii, italsky bych se asi za těch deset měsíců naučila. Nakonec vyšlo Česko, kde máte pro někoho z rodiny románských jazyků velmi obtížný jazyk. Tak jako tak jsem ráda i za tuhle příležitost, protože jinak bych Čechy asi nikdy nepoznala. 

Měla jsi nějaká očekávání o naší zemi, o Češích?

Věděla jsem, že lidé jsou tady oproti Španělům chladnější a uzavřenější. Ústí mě ale skutečně šokovalo. Když jsme sem přijeli z letiště a koukala jsem se ven okénkem auta, říkala jsem si – to je něco příšerného. Bála jsem se už dopředu, protože jsem alergická a mám astma, a na internetu jsem našla, že Ústí je velmi znečištěné. Ale ukázalo se, že tohle už není tak docela pravda. 

Byla jsi šokovaná i studentskými kolejemi, kde jsi ubytovaná?

Ne, protože jsem čekala něco daleko horšího. Zaráží mě však, že recepční neumějí ani trochu anglicky, i když na kolejích bydlí dost studentů ze zahraničí z programu Eramus. Všechny důležité věci, jako že nepoteče voda, nepojede výtah nebo že nebude elektřina, jsou vždycky napsány jenom česky. 

Jaký byl tvůj první den v knihovně?

Na začátku jsem se trochu bála, protože jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Měla jsem sice k ruce plán, kde a kdy mám být, ale nebylo mi jasné, co tam vlastně budu dělat. Na začátku mě Zuzana Čermáková, která v knihovně koordinuje spolupráci s dobrovolníky, představila snad úplně všem zaměstnancům, což jsem nechápala, protože přece nemám šanci zapamatovat si najednou tolik lidí. A říkala jsem si přitom – to je to tak velké místo, tolik lidí, tolik oddělení!

Jak vypadá knihovna ve tvém městě?

Ta městská je každopádně v jedné budově a je o dost modernější. Ale já jsem chodila spíš do univerzitní knihovny. Zaráží mě, že ve vaší knihovně není moc prostoru na čtení a studování. U nás je daleko obvyklejší zůstávat s knihami, nebo třeba s počítačem v knihovně, klidně celý den. Tady je to mnohem víc o tom půjčit si knihu a zase jít. Ale dokážu ocenit, že máte tak hodně akcí pro veřejnost.

Co je náplní tvé práce v knihovně?

Učím zaměstnance španělštinu, pomáhám v půjčovně a ve studovnách s tím, s čím je třeba. V Oddělení anglické literatury jsem připravila výstavu o Vánocích ve Španělsku. Budu mít prezentaci o Španělsku – první bude teď 15. prosince o španělských Vánocích. Pomáhám také v Dětském oddělení, spoluorganizuji Open English Club (debatní kroužek v angličtině, který je otevřený všem zájemcům v budově Vědecké části knihovny ve V. Hradební 49 každý čtvrtek v 16:00).

Co z toho je pro tebe nejzábavnější?

Práce s dětmi. Hlavně kvůli tomu, že se se mnou nebojí komunikovat, i když neumějí anglicky. Zkoušejí to všelijak – rukama nohama, s „Easy Czech“, nosí si s sebou slovníčky… Baví se se mnou, což většina dospělých nedělá, ani když anglicky trochu umí – asi proto, že se stydí. Nedávno mě Lucie Derkačová z Dětského oddělení nechala s dětmi úplně samotnou. Řekla, že to tak bude lepší, protože nebude fungovat jako spojovací můstek, a děti se budou obracet přímo na mě. A opravdu to nějak šlo… S dětmi se můžu také realizovat výtvarně, což je moje hobby. 

Čemu z výtvarna se věnuješ?

Všemu… Když vidím něco zajímavého, chci si to udělat sama. Třeba nabarvit si tričko, vyrobit bižuterii, pracovat s papírem – dělat origami…

A co jsi dosud zkoušela vyrábět s ústeckými dětmi?

Zatím jsme měli čtyři workshopy (Dětské oddělení knihovny bude avizovat ty další na svých stránkách). Na tom prvním jsme vyráběli tygří masku z papíru. Na druhém skřítky z šišek, větviček a listí, které jsem našla v parku: lidé, kteří mě tam viděli, si museli říkat, že jsem blázen… A na jiném workshopu jsme se věnovali japonské dekoraci. Vyráběli jsme létající kapry, kteří v Japonsku znázorňují dětskou vitalitu. Líbí se mi pravidelný pořad Dětského oddělení Čte táta netáta, kdy v pátek odpoledne berou rodiče své děti do knihovny na čtení vybraného muže. Nejsem si jistá, že by takhle hodně chodily do knihovny i španělské děti. 

Myslíš si, že české děti jsou oproti těm španělským něčím jiné?

Ano, jsou velmi slušné. Jsou dobře vychované, mají dobré způsoby, pořád říkají „prosím“… Do Dětského oddělení chodí také romské děti, a také se chovají slušně. Říkají: „Tak ty jsi ze Španělska? Řekni něco španělsky…“

Pociťuješ jako cizinka mezi romskými a českými dětmi nějaké rozdíly?

Ano, ale já Romy znám, vyrostla jsem v romském bloku. A nikdy jsem s nimi neměla žádné problémy. Samozřejmě že některé děti nechodí do školy, hodně rodin nechce žít takovým tím naším „normálním“ způsobem… Někdy se mi nelíbí, jakým způsobem žijí, ale respektuji je. 

Má s Romy nějaké problémy španělská společnost?

Myslím si, že je to právě naopak, že se je snažíme získat. Představujeme jim výhody naší společnosti, propagujeme vzdělání atd. Někteří Romové pracují v normálních povoláních – v nemocnicích, na školách, v knihovnách… Řekla bych, že jsou mnohem víc integrovaní než tady.

Takže jsi slyšela o tom, že v Čechách s Romy společnost problém má?

Ano, vím, že z nich má řada Čechů strach – stejně jako z běženců. 

A co si o tom myslíš?

Myslím si, že by to mělo být o respektu: pokud jedni uznávají druhé, nemělo by pro ty druhé být problém uznávat první. A ohledně uprchlíků – mluvila jsem s některými staršími lidmi v Ústí, kteří se jich bojí, protože prý pocházejí z jiné kultury, a nezmění se. Ale já si říkám – proč by se měli měnit? Ve Španělsku jsme zvyklí na hodně imigrantů, většinou z Afriky, včetně muslimů. Na začátku jsme se také báli, ale teď je to O.K., nic se nestalo. Samozřejmě pro nás představují velkou finanční zátěž, ale společný každodenní život funguje bez problémů. Někdy jsou problémy s burkou – ženy se v ní chtějí koupat ve veřejných bazénech, což je samozřejmě nehygienické, a jsou vykázány – a pak je nám vytýkáno, že jsme rasisti… V Čechách mi připadá, že se lidé bojí burky, už když v ní ženu vidí. Ale proč by někdo nemohl nosit burku, když chce? Takže já chápu obavy z uprchlíků z ekonomických důvodů, ale ne příliš z příčin kulturních.



Španělé jsou tak otevření jenom doma, v cizině je to naopak

Teď jsi tu již déle, změnil se tvůj pohled na to „ošklivé“ Ústí?

To moc ne. Ústí je prostě ošklivé. 

Skutečně na něm nevidíš nic pěkného?

Ty kopce okolo jsou samozřejmě krásné. Moje město je suché, skoro jako by bylo v poušti, takže všechno zelené velmi vítám. Ale myslím si, že na Ústí je ještě něco horšího, než ty ošklivé budovy a ulice – a to lidé. Vypadají unaveně, depresivně, někteří jsou vyloženě pomatení. Stačí čekat na autobus, a už vedle sebe máte někoho, kdo si mluví sám pro sebe a dělá nějaké podivnosti… A to každý den. Z lidí cítím, že to město nemají rádi. 

Cestovala jsi už trochu po Čechách. Je podle tebe Ústí v té své „ošklivosti“ český unikát? 

Praha je samozřejmě úplně jiná, je tam hodně turistů. Dále jsem byla v Ledči nad Sázavou, což je menší město, ale tam jsem cítila, že lidé ho rádi mají. Byla neděle odpoledne, bylo hezky a oni si vyšli ven a užívali si to. A jinou neděli jsem byla v Teplicích. Pršelo, na ulicích nebyl nikdo. Neděle jsou tu tak smutné! Nikdo není venku. Chtěla bych o víkendu něco dělat, ale nevím, co. Proto jsem velmi ráda za podniky, které vyvíjejí různé aktivity na ulici, jako Hraničář. Když jsem si ještě v Irsku zjišťovala něco o Ústí, bylo pro mě důležité vědět, zda je ve městě univerzita. Předpokládala jsem totiž, že pokud ano, tak tam budou mladí lidé, a bude tam živo. Ale Ústí živé není, i když tu univerzita je. Ano, občas jsou tu nějaké akce, ale určitě ne skutečně každodenní živý život. 

Jak se ti komunikuje se zaměstnanci knihovny?

No… Líbí se mi, že i když se mnou nedokáží mluvit anglicky, tak se na mě aspoň usmívají. Ale podle mě řada z nich anglicky aspoň trochu umí, jen se prostě stydí mluvit. A já bych byla skutečně ráda, kdyby se se mnou bavili, protože prostě nemám moc příležitostí se s někým v Ústí potkávat. Někteří jsou samozřejmě skvělí, zkoušejí se mnou mluvit rukama nohama. 

Nepotkala jsi v Ústí nebo v Čechách nějaké Španěly?

Ano, na jedné párty „Erasmáků“, kteří studují na místní univerzitě. Ale přišlo mi, že chtějí držet spíš s „erasmáckou“ partou, a nikoho jiného k sobě nepustí. Myslím si, že když jsme my Španělé doma, jsme hodně otevření, ale v cizině je to naopak – držíme se jenom nějaké malé skupiny. 

Cítíš se být sociálně izolovaná?

Potřebuju víc.

Co dobrovolníci jiných národností, které jsi v Čechách potkala?

Ale já potřebuju někoho pro každodenní život, někoho, kdo bude tady v Ústí. 

Co děláš, když jsi sama na koleji?

Spím, mluvím s rodinou po Skypu – i když to nemám ráda. Ale nic jiného mi nezbývá. 

A čteš?

Nepřinesla jsem si žádnou knihu ve španělštině, jenom jednu v angličtině. Ale byla na mě moc obtížná a nudila jsem se u ní. Tak jsem si v Oddělení anglické literatury půjčila jinou, ale ta byla zase moc jednoduchá, tak jsem se u ní nudila také. Spíš se dívám na filmy. Ráda jsem se procházela venku, klidně i sama, ale teď mám problém s kolenem. Jenže i když jsem šla ven, nakonec jsem si řekla: proč? Na co, když tu nikdo není, když se tu nic neděje… 

Neskončíme něčím optimističtějším?

Je to tu pro mě těžké, prostředí není z nejhezčích, ale hlavně, že jsem na čas mimo svou „komfortní zónu“. A tam se přece obvykle dějí zázraky! Ve Španělsku říkáme: Lo que no te mata te hace más fuerte, neboli co mě nezabije, to mě posílí…

Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+.

Ptal se: Jaroslav Balvín
Foto: Archiv Dětského oddělení Severočeské vědecké knihovny