Nad vyprázdněným Ústím o víkendu se pozastavuje Španělka Elvira Abellán (1988), která u nás od začátku září působí jako dobrovolnice. 15. prosince od 17:00 bude se svou kolegyní, Shushanik Zargaryan z Arménie, vyprávět v půdní vestavbě Lidové části knihovny (W. Churchilla 3) o tom, jak ve Španělsku vypadá advent a Vánoce.
Jaké jsou Vánoce ve Španělsku?
Asi delší než u vás, slavíme je dva týdny. Dárky si dáváme v noci mezi 5. a 6. lednem, tedy před Třemi králi. Jíme všechno. Hlavně maso – ryby, jehněčí, sele – a pak spoustu cukroví. Máme také dost tradic, např. v posledních vteřinách roku pro štěstí najednou sníme dvanáct bobulí vína.
V Ústí trávíš už víc než čtvrt roku, pomalu se chystáš udělat si pauzu doma. V jakém rodinném kruhu budeš slavit Vánoce?
Můj otec je už na penzi. Dřív měl bar, a ještě když jsem studovala, vypomáhala jsem tam jako číšnice. Matka pomáhá jedné rodině v domácnosti. Bratrovi je osmnáct, studuje na střední škole, sestře je devětadvacet. Žije v Bruselu, pracuje v montessoriovských školách a učí se francouzsky.
Vystudovala jsi dějiny umění v Murcii a kulturní management ve Valencii. Měla jsi možnost věnovat se těmto oborům po škole?
Ne. Nemohla jsem najít práci, která by se toho dotýkala. Popravdě jsem to ani moc nezkoušela. Protože pokud chce člověk ve Španělsku pracovat v muzeu, musí splnit povinnou státní zkoušku, na níž se musí hodně naučit a získat dost praxe. Musí jít na jednu konkrétní, velmi drahou akademii, protože tam jsou k dispozici skripta, která potřebuje. Ovšemže se na tu zkoušku může připravit sám, ale to je skutečně hodně náročné. Na konci je k dispozici stejně jen konkurz na jedno až pět míst pro tisíce lidí, kteří kvůli tomu tak tvrdě studují. Přesto se mi po škole podařilo vypomáhat ve dvou muzeích, ale pouze krátce.
Jaké to tedy po škole bylo?
Na začátku celkem fajn. Práce číšnice, kterou jsem si našla, mě ze začátku docela bavila. Říkala jsem si, že aspoň budu mít čas přemýšlet o tom, co dělat dál. Ale pak jsem zapadla do každodenní rutiny – jenom pracovat, vydělávat a spořit, což bylo hloupé, protože jsem nevěděla, na co vlastně spořím. A stejně toho nebylo moc. De facto jsem měla minimální plat, v dobrých měsících kolem osmi set eur, a byla to dost dřina.
Takže jsi absolventkou univerzity a nemůžeš sehnat práci, jež by odpovídala oboru, který jsi vystudovala. Je to situace mezi tvými vrstevníky ve Španělsku normální?
Ano, je obvyklá. Moji spolužáci skončili v McDonald´s nebo u Burger Kingu. Řada z nás ale vyjíždí do ciziny. Děláme tam to samé, ovšem za mnohem víc peněz, navíc se učíme jazyky, poznáváme jiné země a lidi.
Někdo ale asi ve Španělsku zůstává…
Ano, většinou mladí s dlouhodobými partnery. Ti se s takovou prací jako obchodní asistent nebo číšník musejí smířit, i když studovali. Chtějí normální život s dětmi, auty a domy. Ale mně to přijde jako rozhodnutí navždycky: budou dělat to samé na tom samém místě až do konce života. A to teď není nic pro mě.
V roce 2011 vzbudily celosvětový ohlas protesty španělské mládeže 15-M. Myslíš si i ty, že v případě neuplatnění mladých lidí na španělském trhu práce jde o chybu vlády?
Jistě že to není naše chyba. Tak jako tak si myslím, že na tom Španělsko hodně tratí: celá moje generace studovala na dobrých univerzitách, ale teď jsme skoro všichni v cizině. Na co nám to studium vláda částečně platila? Výsledky toho úsilí jsou v jiné zemi. Např. v Německu prý není tak běžné, že by skoro všichni chodili na univerzity. A tak berou i nás ze Španělska na dobře placená a často i kvalifikovaná místa. Např. španělské sestřičky jsou velmi vyhledávané v Anglii, protože na rozdíl od těch anglických umějí i píchnout injekci nebo něco zašít, ne jenom dát pacientovi zapít prášek.
Také ty ses nakonec rozhodla za prací vycestovat za hranice, do Irska. Co jsi tam dělala?
Čtyři a půl měsíce jsem pracovala jako chůva. Bylo to fajn, protože rodina byla napůl irská, napůl argentinská, takže jsme se mohli domluvit i španělsky. Kromě práce jsem se učila angličtinu a cestovala. Irsko není moc veliká země, tak jsem za tu dobu viděla docela dost. Zároveň jsem čekala, zda Dům zahraniční spolupráce v Česku a potom i Evropská komise schválí můj dobrovolnický projekt, který si už tehdy vybrala ústecká knihovna. Kdyby ten projekt akceptován nebyl, asi jsem pořád v Dublinu.
České děti jsou velmi dobře vychované
Jak ses dozvěděla o možnosti dobrovolně pracovat v evropských organizacích, čili o tzv. Evropské dobrovolné službě?
Před třemi roky vyjela moje sestra jako dobrovolnice do Polska. Ve Wroclawi jsem ji jednou navštívila, a ta idea se mi docela líbila. Loni jsem pak sama jednu dobrovolnou službu absolvovala, a to v Bulharsku. Šlo o organizaci pořádající letní filmový festival jménem In the Palace. V Balchiku, kde se odehrával, jsem jeden měsíc pracovala až po skončení samotného festivalu, ve třicetičlenné skupině mladých lidí z pěti různých zemí. Ukazovali nám vítězné krátké filmy, mluvili o tom, jak je festival zorganizovaný. Pak jsme točili vlastní filmy a podíleli se na aktivitách s mladými lidmi v bulharských městech.
Proč sis pro nynější dobrovolnou službu vybrala jako zemi Česko a jako organizaci knihovnu?
Popravdě jsem se hlásila na různá místa s různými projekty. Na začátku jsem byla příliš vybíravá a obesílala jenom organizace, které mě skutečně zajímaly – ale nikde to nevycházelo. Tak jsem začala psát do vícero institucí. Bývala bych ráda vyjela do středomořských, Španělsku podobnějších zemí jako Itálie, Chorvatsko nebo Řecko. Kdybych byla v takové Itálii, italsky bych se asi za těch deset měsíců naučila. Nakonec vyšlo Česko, kde máte pro někoho z rodiny románských jazyků velmi obtížný jazyk. Tak jako tak jsem ráda i za tuhle příležitost, protože jinak bych Čechy asi nikdy nepoznala.
Měla jsi nějaká očekávání o naší zemi, o Češích?
Věděla jsem, že lidé jsou tady oproti Španělům chladnější a uzavřenější. Ústí mě ale skutečně šokovalo. Když jsme sem přijeli z letiště a koukala jsem se ven okénkem auta, říkala jsem si – to je něco příšerného. Bála jsem se už dopředu, protože jsem alergická a mám astma, a na internetu jsem našla, že Ústí je velmi znečištěné. Ale ukázalo se, že tohle už není tak docela pravda.
Byla jsi šokovaná i studentskými kolejemi, kde jsi ubytovaná?
Ne, protože jsem čekala něco daleko horšího. Zaráží mě však, že recepční neumějí ani trochu anglicky, i když na kolejích bydlí dost studentů ze zahraničí z programu Eramus. Všechny důležité věci, jako že nepoteče voda, nepojede výtah nebo že nebude elektřina, jsou vždycky napsány jenom česky.
Jaký byl tvůj první den v knihovně?
Na začátku jsem se trochu bála, protože jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Měla jsem sice k ruce plán, kde a kdy mám být, ale nebylo mi jasné, co tam vlastně budu dělat. Na začátku mě Zuzana Čermáková, která v knihovně koordinuje spolupráci s dobrovolníky, představila snad úplně všem zaměstnancům, což jsem nechápala, protože přece nemám šanci zapamatovat si najednou tolik lidí. A říkala jsem si přitom – to je to tak velké místo, tolik lidí, tolik oddělení!
Jak vypadá knihovna ve tvém městě?
Ta městská je každopádně v jedné budově a je o dost modernější. Ale já jsem chodila spíš do univerzitní knihovny. Zaráží mě, že ve vaší knihovně není moc prostoru na čtení a studování. U nás je daleko obvyklejší zůstávat s knihami, nebo třeba s počítačem v knihovně, klidně celý den. Tady je to mnohem víc o tom půjčit si knihu a zase jít. Ale dokážu ocenit, že máte tak hodně akcí pro veřejnost.
Co je náplní tvé práce v knihovně?
Učím zaměstnance španělštinu, pomáhám v půjčovně a ve studovnách s tím, s čím je třeba. V Oddělení anglické literatury jsem připravila výstavu o Vánocích ve Španělsku. Budu mít prezentaci o Španělsku – první bude teď 15. prosince o španělských Vánocích. Pomáhám také v Dětském oddělení, spoluorganizuji Open English Club (debatní kroužek v angličtině, který je otevřený všem zájemcům v budově Vědecké části knihovny ve V. Hradební 49 každý čtvrtek v 16:00).
Co z toho je pro tebe nejzábavnější?
Práce s dětmi. Hlavně kvůli tomu, že se se mnou nebojí komunikovat, i když neumějí anglicky. Zkoušejí to všelijak – rukama nohama, s „Easy Czech“, nosí si s sebou slovníčky… Baví se se mnou, což většina dospělých nedělá, ani když anglicky trochu umí – asi proto, že se stydí. Nedávno mě Lucie Derkačová z Dětského oddělení nechala s dětmi úplně samotnou. Řekla, že to tak bude lepší, protože nebude fungovat jako spojovací můstek, a děti se budou obracet přímo na mě. A opravdu to nějak šlo… S dětmi se můžu také realizovat výtvarně, což je moje hobby.
Čemu z výtvarna se věnuješ?
Všemu… Když vidím něco zajímavého, chci si to udělat sama. Třeba nabarvit si tričko, vyrobit bižuterii, pracovat s papírem – dělat origami…
A co jsi dosud zkoušela vyrábět s ústeckými dětmi?
Zatím jsme měli čtyři workshopy (Dětské oddělení knihovny bude avizovat ty další na svých stránkách). Na tom prvním jsme vyráběli tygří masku z papíru. Na druhém skřítky z šišek, větviček a listí, které jsem našla v parku: lidé, kteří mě tam viděli, si museli říkat, že jsem blázen… A na jiném workshopu jsme se věnovali japonské dekoraci. Vyráběli jsme létající kapry, kteří v Japonsku znázorňují dětskou vitalitu. Líbí se mi pravidelný pořad Dětského oddělení Čte táta netáta, kdy v pátek odpoledne berou rodiče své děti do knihovny na čtení vybraného muže. Nejsem si jistá, že by takhle hodně chodily do knihovny i španělské děti.
Myslíš si, že české děti jsou oproti těm španělským něčím jiné?
Ano, jsou velmi slušné. Jsou dobře vychované, mají dobré způsoby, pořád říkají „prosím“… Do Dětského oddělení chodí také romské děti, a také se chovají slušně. Říkají: „Tak ty jsi ze Španělska? Řekni něco španělsky…“
Pociťuješ jako cizinka mezi romskými a českými dětmi nějaké rozdíly?
Ano, ale já Romy znám, vyrostla jsem v romském bloku. A nikdy jsem s nimi neměla žádné problémy. Samozřejmě že některé děti nechodí do školy, hodně rodin nechce žít takovým tím naším „normálním“ způsobem… Někdy se mi nelíbí, jakým způsobem žijí, ale respektuji je.
Má s Romy nějaké problémy španělská společnost?
Myslím si, že je to právě naopak, že se je snažíme získat. Představujeme jim výhody naší společnosti, propagujeme vzdělání atd. Někteří Romové pracují v normálních povoláních – v nemocnicích, na školách, v knihovnách… Řekla bych, že jsou mnohem víc integrovaní než tady.
Takže jsi slyšela o tom, že v Čechách s Romy společnost problém má?
Ano, vím, že z nich má řada Čechů strach – stejně jako z běženců.
A co si o tom myslíš?
Myslím si, že by to mělo být o respektu: pokud jedni uznávají druhé, nemělo by pro ty druhé být problém uznávat první. A ohledně uprchlíků – mluvila jsem s některými staršími lidmi v Ústí, kteří se jich bojí, protože prý pocházejí z jiné kultury, a nezmění se. Ale já si říkám – proč by se měli měnit? Ve Španělsku jsme zvyklí na hodně imigrantů, většinou z Afriky, včetně muslimů. Na začátku jsme se také báli, ale teď je to O.K., nic se nestalo. Samozřejmě pro nás představují velkou finanční zátěž, ale společný každodenní život funguje bez problémů. Někdy jsou problémy s burkou – ženy se v ní chtějí koupat ve veřejných bazénech, což je samozřejmě nehygienické, a jsou vykázány – a pak je nám vytýkáno, že jsme rasisti… V Čechách mi připadá, že se lidé bojí burky, už když v ní ženu vidí. Ale proč by někdo nemohl nosit burku, když chce? Takže já chápu obavy z uprchlíků z ekonomických důvodů, ale ne příliš z příčin kulturních.
Španělé jsou tak otevření jenom doma, v cizině je to naopak
Teď jsi tu již déle, změnil se tvůj pohled na to „ošklivé“ Ústí?
To moc ne. Ústí je prostě ošklivé.
Skutečně na něm nevidíš nic pěkného?
Ty kopce okolo jsou samozřejmě krásné. Moje město je suché, skoro jako by bylo v poušti, takže všechno zelené velmi vítám. Ale myslím si, že na Ústí je ještě něco horšího, než ty ošklivé budovy a ulice – a to lidé. Vypadají unaveně, depresivně, někteří jsou vyloženě pomatení. Stačí čekat na autobus, a už vedle sebe máte někoho, kdo si mluví sám pro sebe a dělá nějaké podivnosti… A to každý den. Z lidí cítím, že to město nemají rádi.
Cestovala jsi už trochu po Čechách. Je podle tebe Ústí v té své „ošklivosti“ český unikát?
Praha je samozřejmě úplně jiná, je tam hodně turistů. Dále jsem byla v Ledči nad Sázavou, což je menší město, ale tam jsem cítila, že lidé ho rádi mají. Byla neděle odpoledne, bylo hezky a oni si vyšli ven a užívali si to. A jinou neděli jsem byla v Teplicích. Pršelo, na ulicích nebyl nikdo. Neděle jsou tu tak smutné! Nikdo není venku. Chtěla bych o víkendu něco dělat, ale nevím, co. Proto jsem velmi ráda za podniky, které vyvíjejí různé aktivity na ulici, jako Hraničář. Když jsem si ještě v Irsku zjišťovala něco o Ústí, bylo pro mě důležité vědět, zda je ve městě univerzita. Předpokládala jsem totiž, že pokud ano, tak tam budou mladí lidé, a bude tam živo. Ale Ústí živé není, i když tu univerzita je. Ano, občas jsou tu nějaké akce, ale určitě ne skutečně každodenní živý život.
Jak se ti komunikuje se zaměstnanci knihovny?
No… Líbí se mi, že i když se mnou nedokáží mluvit anglicky, tak se na mě aspoň usmívají. Ale podle mě řada z nich anglicky aspoň trochu umí, jen se prostě stydí mluvit. A já bych byla skutečně ráda, kdyby se se mnou bavili, protože prostě nemám moc příležitostí se s někým v Ústí potkávat. Někteří jsou samozřejmě skvělí, zkoušejí se mnou mluvit rukama nohama.
Nepotkala jsi v Ústí nebo v Čechách nějaké Španěly?
Ano, na jedné párty „Erasmáků“, kteří studují na místní univerzitě. Ale přišlo mi, že chtějí držet spíš s „erasmáckou“ partou, a nikoho jiného k sobě nepustí. Myslím si, že když jsme my Španělé doma, jsme hodně otevření, ale v cizině je to naopak – držíme se jenom nějaké malé skupiny.
Cítíš se být sociálně izolovaná?
Potřebuju víc.
Co dobrovolníci jiných národností, které jsi v Čechách potkala?
Ale já potřebuju někoho pro každodenní život, někoho, kdo bude tady v Ústí.
Co děláš, když jsi sama na koleji?
Spím, mluvím s rodinou po Skypu – i když to nemám ráda. Ale nic jiného mi nezbývá.
A čteš?
Nepřinesla jsem si žádnou knihu ve španělštině, jenom jednu v angličtině. Ale byla na mě moc obtížná a nudila jsem se u ní. Tak jsem si v Oddělení anglické literatury půjčila jinou, ale ta byla zase moc jednoduchá, tak jsem se u ní nudila také. Spíš se dívám na filmy. Ráda jsem se procházela venku, klidně i sama, ale teď mám problém s kolenem. Jenže i když jsem šla ven, nakonec jsem si řekla: proč? Na co, když tu nikdo není, když se tu nic neděje…
Neskončíme něčím optimističtějším?
Je to tu pro mě těžké, prostředí není z nejhezčích, ale hlavně, že jsem na čas mimo svou „komfortní zónu“. A tam se přece obvykle dějí zázraky! Ve Španělsku říkáme: Lo que no te mata te hace más fuerte, neboli co mě nezabije, to mě posílí…
Ptal se: Jaroslav Balvín
Foto: Archiv Dětského oddělení Severočeské vědecké knihovny
