říká začínající autor Jakub Lepší (1992). Našeho externího spolupracovníka můžete potkat v čítárně objektu knihovny ve Velké Hradební 49. Rodilý Ústečan letos skončil třetí mezi dospělými v literární soutěži Máchovou stopou, již každoročně vypisuje litoměřická Knihovna K. H. Máchy. Třiadvacetiletý student čtvrtého ročníku učitelství českého jazyka a společenských věd pro střední školy na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně absolvoval Základní školu Pod Vodojemem a Gymnázium Jateční.
Do jaké míry tvé pisatelství ovlivnili učitelé češtiny a literatury,
kterým jsi prošel pod rukama?
Na základní škole jsem ze slohu dostával dost špatné známky. Nešlo a stále mi nejde napsat něco vysloveně na povel. Když už, tak jsem psal spíš úvahy než prózu a o literaturu se takřka nezajímal. Na gymnáziu se nám češtináři každý rok měnili, naše třída měla špatnou pověst. Jednoznačně pozitivně na mě zapůsobila snad jen profesorka Gerberová. Ještě ve druhém ročníku jsem se chystal studovat informatiku, ale na státní maturitu jsem musel aspoň něco načíst. Tak jsem si zapsal seminář světové literatury. A během dvou let jsem zjistil, že mě literatura i čeština vlastně strašně baví. A protože mě hodně bavily také referáty, rozhodl jsem se jít studovat učitelství.
Kteří světoví autoři tě na gymplu chytli?
Hlavně Dostojevský. Řekl bych, že jsem začal skutečně číst teprve po tom, co jsem si přečetl jeho Zločin a trest. A knihy ruských autorů mám rád obecně, ačkoli to jsou většinou takové „špalky“. Baví mě i včetně popisů, dlouhých kolikrát na několik stran.
Z filologie pro mě byly objevem disciplíny, kterých jsme se na střední škole v češtině ani nedotkli, např. textová lingvistika, fonetika nebo syntax. Co se týče literatury, otevřelo se mi na ni mnoho různých náhledů, objevil jsem řadu autorů – a mnohé jsem musel dohnat, protože jsem předtím skutečně žádným velkým čtenářem nebyl.
Kdo z ústeckých vysokoškolských pedagogů tě nejvíc zaujal?
Doktor Fibiger, který nás učil úvod do světové literatury, čili antiku, a českou literaturu 20. století. Zaujal mě stylem výuky: je na jednu stranu zábavný, na druhou stranu jako vystudovaný historik umí zařadit literární díla do dějinného kontextu. Bavila mě také výuka doktora Haráka – asi na rozdíl od většiny mých kolegů, protože je skutečně velmi náročný: za jeden týden jsme např. museli přečíst Kosmovu i Dalimilovu kroniku. Získal si mě hlavně výukou starší české literatury – vzhledem k tomu, že je věřící, dokáže zasadit dobová literární díla do patřičného náboženského kontextu.
Na jaké další zajímavé autory jsi v poslední době narazil?
Např. na izraelského spisovatele Edgara Kereta a autory čínské nebo japonské literatury, které jsou výrazně odlišné od západního způsobu psaní. Zatímco naše literatura je hodně dějová, akční, nepříliš popisná, ta orientální jako by nenásilně, pomalu plynula. I když nejednou vypráví o skutečně těžkých, náročných tématech.
Jak ses dostal k vlastnímu psaní?
Poměrně dlouho jsem hrál na kytaru s rodinnou kapelou. Skládal jsem hudbu a dělal aranže, ale když jsme měli nahrávat album, spoluhráči mi řekli, že to je moc složité, ať to zjednoduším. A já jsem se bloknul, najednou mi to přestalo jít. A protože jsem neměl kam vypouštět emoce, našel jsem si psaní.
Takže jsi s hudbou úplně přestal?
Nedávno jsem se k ní na chvíli vrátil, na třídním srazu mě přemluvil bývalý spolužák, který rapuje, abych mu nahrál kytaru do beatů.
To je asi jako u té hudby: mám hrozně rád jazz a swing, ale na kytaru to v životě nezahraju…
Jsi v psaní solitér, nebo se setkáváš s jinými začínajícími autory?
Jsem introvert, takže moc ne, ale zapsal jsem si seminář tvůrčího psaní. Magistr Krupička, který pracuje na dizertaci o kreativním psaní, teď navíc pořádá tvůrčí večery ve studentském baru. Vypráví nám o způsobech, jak něco napsat, a pak nás motivuje a inspiruje k vlastní tvorbě. Přičemž si potom všichni navzájem nahazujeme nápady, a pak už doma pokračujeme sami.
Zaujalo mě, že píšeš ručně. Proč?
Celý život jsem psal plnicím perem, a když jsem si na vysoké škole začal psát poznámky do notebooku, přišlo mi líto to pero jen tak nechat ležet ladem. A psaní rukou, určité zpomalení s ním spojené, mě uklidňuje. Člověk má dost času si všechno promyslet, rozsvítí si lampu, udělá si dobré kafe, vypne mobil, a není nic, co by ho rozptylovalo… Písmenka na počítači jsou taková sterilní, a hlavně potom na člověka nemůže vyskočit nějaký e-mail.
Ano. Dozvěděl jsem se o ní v podstatě náhodou a poslal jsem něco jen kvůli tomu, že jsem měl zrovna rozepsanou povídku, která pasovala do vypsaného tématu (Najednou bylo všechno jinak, pozn. red.). Nikdy jsem nic nezkoušel posílat ani do literárních časopisů, trochu se bojím reakce redaktorů.
Povzbudilo tě, že ses v soutěži dobře umístil?
Určitě, byl jsem velmi rád i za zpětnou vazbu od porotců Ireny Obermannové a Tomáše Zmeškala. Ovšem předtím, než se svými texty odvážím obeslat literární časopisy, asi ještě zkusím několik jiných soutěží.
A čteš literární časopisy – sleduješ současnou literární tvorbu v tuzemsku?
Nejvíc poezii, ta se dá rychle, na jeden zátah přečíst. Nemám ale nějaké vyložené favority, spíše si dělám přehled. V současné české próze jsem zatím nenašel nic, co by mě zaujalo.
Nezajímal ses ani o legendární severočeskou literární školu, Párala a spol., když žiješ v Ústí?
Ne. S výjimkou krátkého industriálního období mně sever Čech, ačkoli tu žiju celý život, nepřirostl k srdci. Takže nemám ani potřebu sledovat jeho literární reflexi.
Okolí není z nejhezčích – když chce člověk do přírody, musí většinou do kopce… Hlavně tu ale není moc příležitostí ke kulturnímu vyžití. Zdejší lidi mám naopak radši, neřeší se tu tolik intelektuální témata a člověk se tak, když už jde do hospody, může normálně bavit… Mám však rád všechny možné žánry hudby. Ale když se tu konají nějaké koncerty, tak většinou jen rockové. Přestože mám rád operu, která má v Ústí stánek, myslím si, že jinde v Česku jsou lepší scény. I za divadlem a výstavami jezdím většinou do Prahy nebo jiných větších měst jako Brno nebo Plzeň. Tam někde bych chtěl také výhledově žít.
Text & foto: Jaroslav Balvín
Rozhovor vyšel 2. 2. 2016 v regionálních mutacích Deníků Bohemia pro Ústecký kraj
Ukázka z tvorby
Jakub Lepší: Zpověď
Do kostela vstoupil muž. Smočil prsty v kropence, pokřižoval se, poklekl před oltářem a usedl do lavice. Jeho rty se začaly neslyšně pohybovat v tiché modlitbě.
Starý kněz ho chvíli pozoroval, pak k němu přistoupil:
„Můžu ti nějak pomoci, synu?“
„Mně už nemůže pomoct nic, ani Bůh ne,“ odvětil muž.
„Bůh ještě nikdy nezlomil hůl nad svým dítětem.“
„Nade mnou jo, má duše je obtěžkaná těmi nejhoršími hříchy, je jich tolik, že je ani Bůh nemůže odpustit.“
„Dej Bohu šanci, dej šanci sobě, pojď si o tom promluvit,“ naléhal farář.
„Vypovědět všechny mé hříchy by zabralo víc než jeden lidský život!“
„Jen pojď, synu.“
Upřímný úsměv, který po celou dobu rozhovoru nezmizel z knězovy vrásčité tváře, ho naplnil důvěrou, a tak šel.
Starý farář muže při zpovědi vedl, ale nenaléhal na něj. Vyznání trvalo velmi dlouho, kněz byl unaven, chtěl promluvit, z věkem seschlých úst se však ozval jen silný výdech a už zůstala otevřená. Farář zemřel. Zatlačili mu oči a podvázali bradu, jeho tělo pak vystavili v kostele, aby se s ním věřící mohli rozloučit. Službu nastoupil nový kněz. Beze slova začal naslouchat, muž pokračoval ve zpovědi.
Když po dlouhé době znovu zvedl oči, zpovědník byl mrtev. Pohřbili ho u kostelní zdi vedle předešlého faráře. Nastupující mladý kněz usedl na místo a započal v činnosti svých předchůdců. Muž opět otevřel své srdce.
Farář ho po několika minutách přerušil: „Synu, to, z čeho se tady Bohu zpovídáš, to nejsou žádné hříchy, to je život, takový, jak byl stvořen,“ a dal mu požehnání.
Ze zpovědnice vyšel muž, zestárlý, nemytý, s dlouhými prošedivělými vlasy, šťastný s novou vírou v sebe sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat