Jaké to je být EDS dobrovolnicí v české knihovně?

Arménská dobrovolnice Shushanik Zargaryan přijela do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem pomáhat v rámci projektu Evropské dobrovolné služby (EDS) s názvem Volunteering in the library. Shushanik můžete až do června potkat v některých výpůjčních odděleních, při prezentacích nebo v rámci Anglického klubu. Jak se jí líbí v Ústí nad Labem a v České republice? Co ji v projektu baví a co je pro ni naopak těžké? Co se tu naučila? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru. 

Shushanik, vím, že jsi studovala ekonomiku na univerzitě v Jerevanu. Zajímalo by mě, proč ses rozhodla pro Evropskou dobrovolnou službu v knihovně? Máš nějaké předchozí zkušenosti s prací nebo dobrovolničením v knihovně? Nebo jsi měla nějakou jinou motivaci?

Neměla jsem žádnou předchozí zkušenost s prací v knihovně, jen jako čtenářka. Ale knihovna pro mě vždycky byla tajemným místem, kde je možné najít všechno, co potřebujete vědět. To byl jeden důvod, proč jsem se rozhodla zkusit EDS v knihovně. Druhým důvodem byla moje vášeň pro čtení – čtu ráda a říkala jsem si, že během projektu v knihovně budu mít příležitost hodně číst. V Arménii je všechno nalinkované – skončíte střední školu, jdete na vysokou, potom si hledáte práci... Evropská dobrovolná služba bylo něco nového, nebyla součástí těch zajetých kolejí. A podle mě to byla lepší volba než si hned po studiu najít práci.

A jak ses vlastně o našem projektu dozvěděla?

O EDS jsem se dozvěděla po účasti na výměně mládeže, která se konala v Itálii. Po té krátké zahraniční zkušenosti jsem věděla, že chci znovu někam vyjet, ale na delší dobu. Před tou výměnou jsem nevěděla o EDS vůbec nic, netušila jsem tedy, jestli můžu uspět. Všechno bylo pro mě nové, takže měla jsem hodně otázek a pochybností, ale riskla jsem to. Asi jsem měla štěstí, protože v době, kdy jsem začala hledat, nebylo zrovna moc vypsaných projektů. Ale pak mi Tigranuhi, koordinátorka z organizace, se kterou spolupracuji, řekla o projektu v knihovně v České republice.

Myslíš si, že něco ze svých studií využíváš také v rámci svého projektu?

Myslím, že ano, ale spíš v každodenním životě – ekonomiku používáte každý den – já například dostávám měsíčně kapesné a peníze na jídlo a musím s nimi vyjít. Normálně jsem zvyklá hodně utrácet, ale tady mám jen danou sumu peněz a hodně cestovních plánů, takže si musím dobře rozmýšlet své výdaje.

Také využívám time management. Snažím se plánovat si svůj volný čas. V knihovně ho tolik nepoužívám, ale projekt je naplánovaný a jeho aktivity také, což je pro mě dobře. Na druhou stranu si myslím, že v budoucnu využiji hodně věcí, které jsem se naučila v průběhu projektu – např. prezentace a mluvení na veřejnosti, spolupráci s různými lidmi nebo angličtinu, ve které se zlepšuji.

Vím, že máš ráda matematiku a s matematikou se pojí logické myšlení. Myslíš, že ho také během projektu využíváš?

Logické myšlení je vždycky se mnou, je součástí mého života.

V rámci projektu se mimo jiné angažuješ také v Anglickém klubu, pomáháš s jeho organizací. Bylo pro tebe těžké naskočit do už rozjetých schůzek a spolupracovat s lidmi, kteří jsou o dost starší než ty? Jaké byly začátky a změnilo se za tu dobu něco? 

První dny byly těžké – moje angličtina nebyla nijak skvělá, obtížně jsem rozuměla ostatním a také jsem musela své myšlení přehodit na angličtinu. Teď už je to lepší – v angličtině jsem se zlepšila, používám ji každý den, a naučila jsem se v ní i přemýšlet. Na začátku jsme také byly s Elvirou, druhou EDS dobrovolnicí, nové a možná jsme mohly na ostatní působit cize. Ale během dalších setkání jsme se s ostatními lépe poznali a spřátelili jsme se, takže i tohle je teď lepší.

No a k těm o dost starším lidem – samozřejmě, že tu jsou nějaké rozdíly třeba v tom, jak přemýšlíme, ale zase se od nich můžu něco dozvědět.

Shushanik, jsi za polovinou svého projektu. Mohla bys ho trochu zhodnotit – jak probíhá, co se ti na něm líbí?

Dělám věci, které dělám ráda a chci je dělat – především si procvičuji angličtinu, cítím, že se v ní zlepšuji –, začala jsem se učit nový cizí jazyk – češtinu –, mám příležitost seznámit zájemce se svou zemí (pozn. Shushanik má v knihovně prezentace o Arménii pro veřejnost) a získala jsem tu i nové přátele.

Vidíš také nějaká negativa nebo věci, které bys chtěla změnit?

Ne úplně negativa. Jenom bych chtěla mít víc času na cestování a na setkávání se s přáteli. Na jaro a léto mám hodně cestovních plánů. Vím sice, že se chci do Evropy znovu podívat, ale nejraději bych stihla všechno teď.

Dlouhodobé Evropské dobrovolné služby je možné se účastnit jen jednou v životě, není to, podle tebe, trochu škoda?

Ano, je to škoda. Ale budu hledat jiné projekty související se vzděláváním nebo stážemi. Tentokrát budu hledat nějaké související s ekonomikou, kterou jsem vystudovala.

Součástí tvého projektu jsou také již zmiňované prezentace o Arménii. Čtyři už máš za sebou a dvě tě ještě čekají. Je pro tebe těžké představovat svou zemi lidem v Ústí nad Labem?

Nejtěžší je mluvit anglicky. V tom cítím své limity, protože bych ráda sdílela s ostatními víc, ale je pro mě těžké to v angličtině popsat nebo vyjádřit. A pak ještě pokaždé, když připravuji prezentaci, uvědomím si, jak mi má vlast chybí.

Měla jsi už dřív nějaké zkušenosti s veřejnými prezentacemi?

 

Spíš ne. Jen když jsem obhajovala svoji diplomku, mluvila jsem před více lidmi, ale to bylo v mé mateřštině. Takže tyhle prezentace pro veřejnost jsou pro mě skvělou příležitostí, kterou mohu využít i do budoucna. Díky nim už vím, že zvládnu prezentovat i v cizím jazyce a že, pokud jsem nervózní, není to na mně poznat, což je fajn.

Myslíš si, že jsou Česká republika a Češi v něčem podobní Arménii a jejím obyvatelům?

Podle mě jsou Arménie a Česká republika rozdílné a jejich obyvatelé taky. Možná je to tím, že v Arménii mám svou rodinu, příbuzné a přátele. Tady jsem na začátku neznala nikoho. Ale postupně jsem se seznámila s pár lidmi a někteří z nich se stali mojí novou rodinou – mám je ráda a cítím, že oni mě také. Ale i tak je vám vaše rodná země vždycky bližší.

A co nějaké vlastnosti Arménů a Čechů?

Obecně nemám ráda stereotypy, které se pojí se zeměmi a jejich obyvateli.Vlastnosti se vždy pojí s konkrétními lidmi, ne s národnostmi.

Potkala jsi tu i nějaké pro tebe zajímavé lidi nebo nějaké nové přátele?

Potkala jsem pár lidí z Rumunska a jednoho kluka z Maďarska, který žije v Ústí. Taky tu mám Elviru (pozn. druhá EDS dobrovolnice), Katku a Petru (pozn. mentorky v projektu) a také jsou tu kolegyně, které učím rusky a které mohu požádat o pomoc, když něco potřebuji vědět. A pak tu mám svou koordinátorku.

Zuzana: Děkuji :o)

V Arménii žiješ v hlavním městě, v Jerevanu. Jaké to pro tebe bylo, přesídlit do Ústí nad Labem, které je menší a není tak živé jako Jerevan? Co ti tu chybí a co se ti naopak na Ústí líbí?

Doma jsem se potkávala s přáteli každý den, chodili jsme na kafe, do kina, divadla nebo do restaurací. Tady se vidím s přáteli jen občas, v divadle jsem třeba byla jen jednou, a to zásluhou Ludmily, která navštěvuje mé lekce ruštiny. Na druhou stranu mám ale hodně možností k návštěvám jiných měst, což je fajn. V Jerevanu jsem také byla zvyklá procházet se s přáteli pozdě večer, což tady není možné. A taky mi přijde, že se lidé někdy i bojí vyjít pozdě večer ven, což je pro mě divné.

Říkala jsi, že je to poprvé, co jsi tak dlouho pryč z domova. Jaké to pro tebe je?

Ano, je to tak. Před Evropskou dobrovolnou službou jsem byla sama pryč jen na 10 dnů – v Itálii na výměně mládeže. Výlety do Gruzie byly vždy s rodinou. Strávila jsem sice nějaké volno i sama, ale to zase bylo v Arménii. Svůj pobyt v cizině si ale užívám. Byl to můj sen. Mám čas na osobní rozvoj, čas být sama.

Teď trochu z jiného soudku. Vím o tobě, že miluješ čokoládu. Máš nějakou oblíbenou, kterou jsi objevila v České republice?

Novou asi ne, stále nejvíc miluju nutellu. Možná jsem tu vyzkoušela nějaké nové druhy Milky. A vlastně ano, zkoušela jsem Studentskou pečeť. Dostala jsem ji jako dárek k narozeninám.

A co česká kuchyně obecně. Zkusila jsi něco typicky českého? A jak ti to chutnalo?

Mám ráda všechno – knedlíky, guláš, svíčkovou. A taky se mi líbí, že jsou tu větší porce.

Tvůj projekt končí v červnu. Máš nějaké plány do budoucna, až se vrátíš do Arménie?

Přemýšlím o dvou možnostech. Tou první je najít si práci a zůstat v Arménii. Druhou možností, kterou bych uskutečnila raději, je získat stipendium a jet studovat do ciziny. Chtěla bych zkusit studovat v Německu. Mám tuhle zemi ráda už od svých studií.

A zkoušela jsi najít nějaký EDS projekt v Německu?

Ne, nezkoušela. U EDS pro mě byl důležitější projekt než země.

Je snadné sehnat v Arménii práci, myslím v oboru, který člověk vystuduje?

Pokud máte dobré vzdělání, umíte cizí jazyky a umíte se dobře prezentovat a ukázat svůj potenciál, je to jednoduché. Musíte se ale snažit. Samozřejmě jsou i v Arménii nějaké obory, kde se práce shání obtížně – např. historie nebo umění. Na druhou stranu ale sehnat místo učitele není těžké. Není to sice zrovna dobře placená práce, ale zase jako učitel můžete dávat i soukromé hodiny a přivydělat si.

A poslední otázka – jsme v knihovně – zkusíš porovnat univerzitní knihovnu v Jerevanu, kterou jsi navštěvovala v době svých studií, a Severočeskou vědeckou knihovnu v Ústí nad Labem?

V Arménii jsou různé knihovny – některé jsou trochu zastaralé, některé jsou nové – je to knihovna od knihovny. Máme také elektronické systémy a online katalogy, ale zároveň máme v knihovnách nechané ještě i ty původní lístkové katalogy. Obvykle používám k hledání informací internet, ale katalog radši používám ten starý lístkový, má své kouzlo.

Shushanik, děkuji ti za rozhovor, za tvůj úsměv a dobrou náladu.

Také děkuji. Snažím se být pozitivní, zejména s lidmi, které mám ráda, jako třeba kolegyně z ruských lekcí.

Rozhovor vedla: Zuzana Čermáková

Odpovídala: Shushanik Zargaryan

Fotografie: SVKUL

Více informací o Evropské dobrovolné službě najdete na webu programu Erasmus+ (http://www.naerasmusplus.cz/cz/mobilita-osob-mladez/evropska-dobrovolna-sluzba/)

„Sever mi k srdci nepřirostl,“

říká začínající autor Jakub Lepší (1992). Našeho externího spolupracovníka můžete potkat v čítárně objektu knihovny ve Velké Hradební 49. Rodilý Ústečan letos skončil třetí mezi dospělými v literární soutěži Máchovou stopou, již každoročně vypisuje litoměřická Knihovna K. H. Máchy. Třiadvacetiletý student čtvrtého ročníku učitelství českého jazyka a společenských věd pro střední školy na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně absolvoval Základní školu Pod Vodojemem a Gymnázium Jateční. 

Do jaké míry tvé pisatelství ovlivnili učitelé češtiny a literatury, kterým jsi prošel pod rukama?

Na základní škole jsem ze slohu dostával dost špatné známky. Nešlo a stále mi nejde napsat něco vysloveně na povel. Když už, tak jsem psal spíš úvahy než prózu a o literaturu se takřka nezajímal. Na gymnáziu se nám češtináři každý rok měnili, naše třída měla špatnou pověst. Jednoznačně pozitivně na mě zapůsobila snad jen profesorka Gerberová. Ještě ve druhém ročníku jsem se chystal studovat informatiku, ale na státní maturitu jsem musel aspoň něco načíst. Tak jsem si zapsal seminář světové literatury. A během dvou let jsem zjistil, že mě literatura i čeština vlastně strašně baví. A protože mě hodně bavily také referáty, rozhodl jsem se jít studovat učitelství.

Kteří světoví autoři tě na gymplu chytli?

Hlavně Dostojevský. Řekl bych, že jsem začal skutečně číst teprve po tom, co jsem si přečetl jeho Zločin a trest. A knihy ruských autorů mám rád obecně, ačkoli to jsou většinou takové „špalky“. Baví mě i včetně popisů, dlouhých kolikrát na několik stran. 

Co ses o svém oboru dozvěděl na ústecké „alma mater“?

Z filologie pro mě byly objevem disciplíny, kterých jsme se na střední škole v češtině ani nedotkli, např. textová lingvistika, fonetika nebo syntax. Co se týče literatury, otevřelo se mi na ni mnoho různých náhledů, objevil jsem řadu autorů – a mnohé jsem musel dohnat, protože jsem předtím skutečně žádným velkým čtenářem nebyl.

Kdo z ústeckých vysokoškolských pedagogů tě nejvíc zaujal?

Doktor Fibiger, který nás učil úvod do světové literatury, čili antiku, a českou literaturu 20. století. Zaujal mě stylem výuky: je na jednu stranu zábavný, na druhou stranu jako vystudovaný historik umí zařadit literární díla do dějinného kontextu. Bavila mě také výuka doktora Haráka – asi na rozdíl od většiny mých kolegů, protože je skutečně velmi náročný: za jeden týden jsme např. museli přečíst Kosmovu i Dalimilovu kroniku. Získal si mě hlavně výukou starší české literatury – vzhledem k tomu, že je věřící, dokáže zasadit dobová literární díla do patřičného náboženského kontextu. 

Na jaké další zajímavé autory jsi v poslední době narazil?

Např. na izraelského spisovatele Edgara Kereta a autory čínské nebo japonské literatury, které jsou výrazně odlišné od západního způsobu psaní. Zatímco naše literatura je hodně dějová, akční, nepříliš popisná, ta orientální jako by nenásilně, pomalu plynula. I když nejednou vypráví o skutečně těžkých, náročných tématech.

Jak ses dostal k vlastnímu psaní?

Poměrně dlouho jsem hrál na kytaru s rodinnou kapelou. Skládal jsem hudbu a dělal aranže, ale když jsme měli nahrávat album, spoluhráči mi řekli, že to je moc složité, ať to zjednoduším. A já jsem se bloknul, najednou mi to přestalo jít. A protože jsem neměl kam vypouštět emoce, našel jsem si psaní. 

Takže jsi s hudbou úplně přestal?

Nedávno jsem se k ní na chvíli vrátil, na třídním srazu mě přemluvil bývalý spolužák, který rapuje, abych mu nahrál kytaru do beatů. 

Říkáš, že v literatuře máš rád meditativnost a dlouhé popisy, ale z toho, co jsem od tebe měl možnost číst, jde spíše o dějově zhuštěné, vyloženě příběhové povídky…

To je asi jako u té hudby: mám hrozně rád jazz a swing, ale na kytaru to v životě nezahraju…

Jsi v psaní solitér, nebo se setkáváš s jinými začínajícími autory?

Jsem introvert, takže moc ne, ale zapsal jsem si seminář tvůrčího psaní. Magistr Krupička, který pracuje na dizertaci o kreativním psaní, teď navíc pořádá tvůrčí večery ve studentském baru. Vypráví nám o způsobech, jak něco napsat, a pak nás motivuje a inspiruje k vlastní tvorbě. Přičemž si potom všichni navzájem nahazujeme nápady, a pak už doma pokračujeme sami.

Zaujalo mě, že píšeš ručně. Proč?

Celý život jsem psal plnicím perem, a když jsem si na vysoké škole začal psát poznámky do notebooku, přišlo mi líto to pero jen tak nechat ležet ladem. A psaní rukou, určité zpomalení s ním spojené, mě uklidňuje. Člověk má dost času si všechno promyslet, rozsvítí si lampu, udělá si dobré kafe, vypne mobil, a není nic, co by ho rozptylovalo… Písmenka na počítači jsou taková sterilní, a hlavně potom na člověka nemůže vyskočit nějaký e-mail.

Byl letošní sedmý ročník Máchovy stopy první literární soutěží, kterou jsi svou prací obeslal?

Ano. Dozvěděl jsem se o ní v podstatě náhodou a poslal jsem něco jen kvůli tomu, že jsem měl zrovna rozepsanou povídku, která pasovala do vypsaného tématu (Najednou bylo všechno jinak, pozn. red.). Nikdy jsem nic nezkoušel posílat ani do literárních časopisů, trochu se bojím reakce redaktorů.

Povzbudilo tě, že ses v soutěži dobře umístil?

Určitě, byl jsem velmi rád i za zpětnou vazbu od porotců Ireny Obermannové a Tomáše Zmeškala. Ovšem předtím, než se svými texty odvážím obeslat literární časopisy, asi ještě zkusím několik jiných soutěží. 

A čteš literární časopisy – sleduješ současnou literární tvorbu v tuzemsku?

Nejvíc poezii, ta se dá rychle, na jeden zátah přečíst. Nemám ale nějaké vyložené favority, spíše si dělám přehled. V současné české próze jsem zatím nenašel nic, co by mě zaujalo. 

Nezajímal ses ani o legendární severočeskou literární školu, Párala a spol., když žiješ v Ústí?

Ne. S výjimkou krátkého industriálního období mně sever Čech, ačkoli tu žiju celý život, nepřirostl k srdci. Takže nemám ani potřebu sledovat jeho literární reflexi. 

A proč ti sever nepřirostl k srdci?

Okolí není z nejhezčích – když chce člověk do přírody, musí většinou do kopce… Hlavně tu ale není moc příležitostí ke kulturnímu vyžití. Zdejší lidi mám naopak radši, neřeší se tu tolik intelektuální témata a člověk se tak, když už jde do hospody, může normálně bavit… Mám však rád všechny možné žánry hudby. Ale když se tu konají nějaké koncerty, tak většinou jen rockové. Přestože mám rád operu, která má v Ústí stánek, myslím si, že jinde v Česku jsou lepší scény. I za divadlem a výstavami jezdím většinou do Prahy nebo jiných větších měst jako Brno nebo Plzeň. Tam někde bych chtěl také výhledově žít. 

                                                                                                         Text & foto: Jaroslav Balvín

                    Rozhovor vyšel 2. 2. 2016 v regionálních mutacích Deníků Bohemia pro Ústecký kraj


Ukázka z tvorby

Jakub Lepší: Zpověď

Do kostela vstoupil muž. Smočil prsty v kropence, pokřižoval se, poklekl před oltářem a usedl do lavice. Jeho rty se začaly neslyšně pohybovat v tiché modlitbě.

Starý kněz ho chvíli pozoroval, pak k němu přistoupil:

„Můžu ti nějak pomoci, synu?“

„Mně už nemůže pomoct nic, ani Bůh ne,“ odvětil muž.

„Bůh ještě nikdy nezlomil hůl nad svým dítětem.“

„Nade mnou jo, má duše je obtěžkaná těmi nejhoršími hříchy, je jich tolik, že je ani Bůh nemůže odpustit.“

„Dej Bohu šanci, dej šanci sobě, pojď si o tom promluvit,“ naléhal farář.

„Vypovědět všechny mé hříchy by zabralo víc než jeden lidský život!“

„Jen pojď, synu.“

Upřímný úsměv, který po celou dobu rozhovoru nezmizel z knězovy vrásčité tváře, ho naplnil důvěrou, a tak šel.

Starý farář muže při zpovědi vedl, ale nenaléhal na něj. Vyznání trvalo velmi dlouho, kněz byl unaven, chtěl promluvit, z věkem seschlých úst se však ozval jen silný výdech a už zůstala otevřená. Farář zemřel. Zatlačili mu oči a podvázali bradu, jeho tělo pak vystavili v kostele, aby se s ním věřící mohli rozloučit. Službu nastoupil nový kněz. Beze slova začal naslouchat, muž pokračoval ve zpovědi.

Když po dlouhé době znovu zvedl oči, zpovědník byl mrtev. Pohřbili ho u kostelní zdi vedle předešlého faráře. Nastupující mladý kněz usedl na místo a započal v činnosti svých předchůdců. Muž opět otevřel své srdce.

Farář ho po několika minutách přerušil: „Synu, to, z čeho se tady Bohu zpovídáš, to nejsou žádné hříchy, to je život, takový, jak byl stvořen,“ a dal mu požehnání.

Ze zpovědnice vyšel muž, zestárlý, nemytý, s dlouhými prošedivělými vlasy, šťastný s novou vírou v sebe sama.

„Neděle jsou tu tak smutné!“

Nad vyprázdněným Ústím o víkendu se pozastavuje Španělka Elvira Abellán (1988), která u nás od začátku září působí jako dobrovolnice. 15. prosince od 17:00 bude se svou kolegyní, Shushanik Zargaryan z Arménie, vyprávět v půdní vestavbě Lidové části knihovny (W. Churchilla 3) o tom, jak ve Španělsku vypadá advent a Vánoce. 

Jaké jsou Vánoce ve Španělsku? 

Asi delší než u vás, slavíme je dva týdny. Dárky si dáváme v noci mezi 5. a 6. lednem, tedy před Třemi králi. Jíme všechno. Hlavně maso – ryby, jehněčí, sele – a pak spoustu cukroví. Máme také dost tradic, např. v posledních vteřinách roku pro štěstí najednou sníme dvanáct bobulí vína. 

V Ústí trávíš už víc než čtvrt roku, pomalu se chystáš udělat si pauzu doma. V jakém rodinném kruhu budeš slavit Vánoce?

Můj otec je už na penzi. Dřív měl bar, a ještě když jsem studovala, vypomáhala jsem tam jako číšnice. Matka pomáhá jedné rodině v domácnosti. Bratrovi je osmnáct, studuje na střední škole, sestře je devětadvacet. Žije v Bruselu, pracuje v montessoriovských školách a učí se francouzsky. 

Vystudovala jsi dějiny umění v Murcii a kulturní management ve Valencii. Měla jsi možnost věnovat se těmto oborům po škole?

Ne. Nemohla jsem najít práci, která by se toho dotýkala. Popravdě jsem to ani moc nezkoušela. Protože pokud chce člověk ve Španělsku pracovat v muzeu, musí splnit povinnou státní zkoušku, na níž se musí hodně naučit a získat dost praxe. Musí jít na jednu konkrétní, velmi drahou akademii, protože tam jsou k dispozici skripta, která potřebuje. Ovšemže se na tu zkoušku může připravit sám, ale to je skutečně hodně náročné. Na konci je k dispozici stejně jen konkurz na jedno až pět míst pro tisíce lidí, kteří kvůli tomu tak tvrdě studují. Přesto se mi po škole podařilo vypomáhat ve dvou muzeích, ale pouze krátce. 

Jaké to tedy po škole bylo?

Na začátku celkem fajn. Práce číšnice, kterou jsem si našla, mě ze začátku docela bavila. Říkala jsem si, že aspoň budu mít čas přemýšlet o tom, co dělat dál. Ale pak jsem zapadla do každodenní rutiny – jenom pracovat, vydělávat a spořit, což bylo hloupé, protože jsem nevěděla, na co vlastně spořím. A stejně toho nebylo moc. De facto jsem měla minimální plat, v dobrých měsících kolem osmi set eur, a byla to dost dřina. 

Takže jsi absolventkou univerzity a nemůžeš sehnat práci, jež by odpovídala oboru, který jsi vystudovala. Je to situace mezi tvými vrstevníky ve Španělsku normální? 

Ano, je obvyklá. Moji spolužáci skončili v McDonald´s nebo u Burger Kingu. Řada z nás ale vyjíždí do ciziny. Děláme tam to samé, ovšem za mnohem víc peněz, navíc se učíme jazyky, poznáváme jiné země a lidi. 

Někdo ale asi ve Španělsku zůstává…

Ano, většinou mladí s dlouhodobými partnery. Ti se s takovou prací jako obchodní asistent nebo číšník musejí smířit, i když studovali. Chtějí normální život s dětmi, auty a domy. Ale mně to přijde jako rozhodnutí navždycky: budou dělat to samé na tom samém místě až do konce života. A to teď není nic pro mě. 

V roce 2011 vzbudily celosvětový ohlas protesty španělské mládeže 15-M. Myslíš si i ty, že v případě neuplatnění mladých lidí na španělském trhu práce jde o chybu vlády? 

Jistě že to není naše chyba. Tak jako tak si myslím, že na tom Španělsko hodně tratí: celá moje generace studovala na dobrých univerzitách, ale teď jsme skoro všichni v cizině. Na co nám to studium vláda částečně platila? Výsledky toho úsilí jsou v jiné zemi. Např. v Německu prý není tak běžné, že by skoro všichni chodili na univerzity. A tak berou i nás ze Španělska na dobře placená a často i kvalifikovaná místa. Např. španělské sestřičky jsou velmi vyhledávané v Anglii, protože na rozdíl od těch anglických umějí i píchnout injekci nebo něco zašít, ne jenom dát pacientovi zapít prášek.

Také ty ses nakonec rozhodla za prací vycestovat za hranice, do Irska. Co jsi tam dělala? 

Čtyři a půl měsíce jsem pracovala jako chůva. Bylo to fajn, protože rodina byla napůl irská, napůl argentinská, takže jsme se mohli domluvit i španělsky. Kromě práce jsem se učila angličtinu a cestovala. Irsko není moc veliká země, tak jsem za tu dobu viděla docela dost. Zároveň jsem čekala, zda Dům zahraniční spolupráce v Česku a potom i Evropská komise schválí můj dobrovolnický projekt, který si už tehdy vybrala ústecká knihovna. Kdyby ten projekt akceptován nebyl, asi jsem pořád v Dublinu. 

České děti jsou velmi dobře vychované

Jak ses dozvěděla o možnosti dobrovolně pracovat v evropských organizacích, čili o tzv. Evropské dobrovolné službě?

Před třemi roky vyjela moje sestra jako dobrovolnice do Polska. Ve Wroclawi jsem ji jednou navštívila, a ta idea se mi docela líbila. Loni jsem pak sama jednu dobrovolnou službu absolvovala, a to v Bulharsku. Šlo o organizaci pořádající letní filmový festival jménem In the Palace. V Balchiku, kde se odehrával, jsem jeden měsíc pracovala až po skončení samotného festivalu, ve třicetičlenné skupině mladých lidí z pěti různých zemí. Ukazovali nám vítězné krátké filmy, mluvili o tom, jak je festival zorganizovaný. Pak jsme točili vlastní filmy a podíleli se na aktivitách s mladými lidmi v bulharských městech. 

Proč sis pro nynější dobrovolnou službu vybrala jako zemi Česko a jako organizaci knihovnu?

Popravdě jsem se hlásila na různá místa s různými projekty. Na začátku jsem byla příliš vybíravá a obesílala jenom organizace, které mě skutečně zajímaly – ale nikde to nevycházelo. Tak jsem začala psát do vícero institucí. Bývala bych ráda vyjela do středomořských, Španělsku podobnějších zemí jako Itálie, Chorvatsko nebo Řecko. Kdybych byla v takové Itálii, italsky bych se asi za těch deset měsíců naučila. Nakonec vyšlo Česko, kde máte pro někoho z rodiny románských jazyků velmi obtížný jazyk. Tak jako tak jsem ráda i za tuhle příležitost, protože jinak bych Čechy asi nikdy nepoznala. 

Měla jsi nějaká očekávání o naší zemi, o Češích?

Věděla jsem, že lidé jsou tady oproti Španělům chladnější a uzavřenější. Ústí mě ale skutečně šokovalo. Když jsme sem přijeli z letiště a koukala jsem se ven okénkem auta, říkala jsem si – to je něco příšerného. Bála jsem se už dopředu, protože jsem alergická a mám astma, a na internetu jsem našla, že Ústí je velmi znečištěné. Ale ukázalo se, že tohle už není tak docela pravda. 

Byla jsi šokovaná i studentskými kolejemi, kde jsi ubytovaná?

Ne, protože jsem čekala něco daleko horšího. Zaráží mě však, že recepční neumějí ani trochu anglicky, i když na kolejích bydlí dost studentů ze zahraničí z programu Eramus. Všechny důležité věci, jako že nepoteče voda, nepojede výtah nebo že nebude elektřina, jsou vždycky napsány jenom česky. 

Jaký byl tvůj první den v knihovně?

Na začátku jsem se trochu bála, protože jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Měla jsem sice k ruce plán, kde a kdy mám být, ale nebylo mi jasné, co tam vlastně budu dělat. Na začátku mě Zuzana Čermáková, která v knihovně koordinuje spolupráci s dobrovolníky, představila snad úplně všem zaměstnancům, což jsem nechápala, protože přece nemám šanci zapamatovat si najednou tolik lidí. A říkala jsem si přitom – to je to tak velké místo, tolik lidí, tolik oddělení!

Jak vypadá knihovna ve tvém městě?

Ta městská je každopádně v jedné budově a je o dost modernější. Ale já jsem chodila spíš do univerzitní knihovny. Zaráží mě, že ve vaší knihovně není moc prostoru na čtení a studování. U nás je daleko obvyklejší zůstávat s knihami, nebo třeba s počítačem v knihovně, klidně celý den. Tady je to mnohem víc o tom půjčit si knihu a zase jít. Ale dokážu ocenit, že máte tak hodně akcí pro veřejnost.

Co je náplní tvé práce v knihovně?

Učím zaměstnance španělštinu, pomáhám v půjčovně a ve studovnách s tím, s čím je třeba. V Oddělení anglické literatury jsem připravila výstavu o Vánocích ve Španělsku. Budu mít prezentaci o Španělsku – první bude teď 15. prosince o španělských Vánocích. Pomáhám také v Dětském oddělení, spoluorganizuji Open English Club (debatní kroužek v angličtině, který je otevřený všem zájemcům v budově Vědecké části knihovny ve V. Hradební 49 každý čtvrtek v 16:00).

Co z toho je pro tebe nejzábavnější?

Práce s dětmi. Hlavně kvůli tomu, že se se mnou nebojí komunikovat, i když neumějí anglicky. Zkoušejí to všelijak – rukama nohama, s „Easy Czech“, nosí si s sebou slovníčky… Baví se se mnou, což většina dospělých nedělá, ani když anglicky trochu umí – asi proto, že se stydí. Nedávno mě Lucie Derkačová z Dětského oddělení nechala s dětmi úplně samotnou. Řekla, že to tak bude lepší, protože nebude fungovat jako spojovací můstek, a děti se budou obracet přímo na mě. A opravdu to nějak šlo… S dětmi se můžu také realizovat výtvarně, což je moje hobby. 

Čemu z výtvarna se věnuješ?

Všemu… Když vidím něco zajímavého, chci si to udělat sama. Třeba nabarvit si tričko, vyrobit bižuterii, pracovat s papírem – dělat origami…

A co jsi dosud zkoušela vyrábět s ústeckými dětmi?

Zatím jsme měli čtyři workshopy (Dětské oddělení knihovny bude avizovat ty další na svých stránkách). Na tom prvním jsme vyráběli tygří masku z papíru. Na druhém skřítky z šišek, větviček a listí, které jsem našla v parku: lidé, kteří mě tam viděli, si museli říkat, že jsem blázen… A na jiném workshopu jsme se věnovali japonské dekoraci. Vyráběli jsme létající kapry, kteří v Japonsku znázorňují dětskou vitalitu. Líbí se mi pravidelný pořad Dětského oddělení Čte táta netáta, kdy v pátek odpoledne berou rodiče své děti do knihovny na čtení vybraného muže. Nejsem si jistá, že by takhle hodně chodily do knihovny i španělské děti. 

Myslíš si, že české děti jsou oproti těm španělským něčím jiné?

Ano, jsou velmi slušné. Jsou dobře vychované, mají dobré způsoby, pořád říkají „prosím“… Do Dětského oddělení chodí také romské děti, a také se chovají slušně. Říkají: „Tak ty jsi ze Španělska? Řekni něco španělsky…“

Pociťuješ jako cizinka mezi romskými a českými dětmi nějaké rozdíly?

Ano, ale já Romy znám, vyrostla jsem v romském bloku. A nikdy jsem s nimi neměla žádné problémy. Samozřejmě že některé děti nechodí do školy, hodně rodin nechce žít takovým tím naším „normálním“ způsobem… Někdy se mi nelíbí, jakým způsobem žijí, ale respektuji je. 

Má s Romy nějaké problémy španělská společnost?

Myslím si, že je to právě naopak, že se je snažíme získat. Představujeme jim výhody naší společnosti, propagujeme vzdělání atd. Někteří Romové pracují v normálních povoláních – v nemocnicích, na školách, v knihovnách… Řekla bych, že jsou mnohem víc integrovaní než tady.

Takže jsi slyšela o tom, že v Čechách s Romy společnost problém má?

Ano, vím, že z nich má řada Čechů strach – stejně jako z běženců. 

A co si o tom myslíš?

Myslím si, že by to mělo být o respektu: pokud jedni uznávají druhé, nemělo by pro ty druhé být problém uznávat první. A ohledně uprchlíků – mluvila jsem s některými staršími lidmi v Ústí, kteří se jich bojí, protože prý pocházejí z jiné kultury, a nezmění se. Ale já si říkám – proč by se měli měnit? Ve Španělsku jsme zvyklí na hodně imigrantů, většinou z Afriky, včetně muslimů. Na začátku jsme se také báli, ale teď je to O.K., nic se nestalo. Samozřejmě pro nás představují velkou finanční zátěž, ale společný každodenní život funguje bez problémů. Někdy jsou problémy s burkou – ženy se v ní chtějí koupat ve veřejných bazénech, což je samozřejmě nehygienické, a jsou vykázány – a pak je nám vytýkáno, že jsme rasisti… V Čechách mi připadá, že se lidé bojí burky, už když v ní ženu vidí. Ale proč by někdo nemohl nosit burku, když chce? Takže já chápu obavy z uprchlíků z ekonomických důvodů, ale ne příliš z příčin kulturních.

Španělé jsou tak otevření jenom doma, v cizině je to naopak

Teď jsi tu již déle, změnil se tvůj pohled na to „ošklivé“ Ústí?

To moc ne. Ústí je prostě ošklivé. 

Skutečně na něm nevidíš nic pěkného?

Ty kopce okolo jsou samozřejmě krásné. Moje město je suché, skoro jako by bylo v poušti, takže všechno zelené velmi vítám. Ale myslím si, že na Ústí je ještě něco horšího, než ty ošklivé budovy a ulice – a to lidé. Vypadají unaveně, depresivně, někteří jsou vyloženě pomatení. Stačí čekat na autobus, a už vedle sebe máte někoho, kdo si mluví sám pro sebe a dělá nějaké podivnosti… A to každý den. Z lidí cítím, že to město nemají rádi. 

Cestovala jsi už trochu po Čechách. Je podle tebe Ústí v té své „ošklivosti“ český unikát? 

Praha je samozřejmě úplně jiná, je tam hodně turistů. Dále jsem byla v Ledči nad Sázavou, což je menší město, ale tam jsem cítila, že lidé ho rádi mají. Byla neděle odpoledne, bylo hezky a oni si vyšli ven a užívali si to. A jinou neděli jsem byla v Teplicích. Pršelo, na ulicích nebyl nikdo. Neděle jsou tu tak smutné! Nikdo není venku. Chtěla bych o víkendu něco dělat, ale nevím, co. Proto jsem velmi ráda za podniky, které vyvíjejí různé aktivity na ulici, jako Hraničář. Když jsem si ještě v Irsku zjišťovala něco o Ústí, bylo pro mě důležité vědět, zda je ve městě univerzita. Předpokládala jsem totiž, že pokud ano, tak tam budou mladí lidé, a bude tam živo. Ale Ústí živé není, i když tu univerzita je. Ano, občas jsou tu nějaké akce, ale určitě ne skutečně každodenní živý život. 

Jak se ti komunikuje se zaměstnanci knihovny?

No… Líbí se mi, že i když se mnou nedokáží mluvit anglicky, tak se na mě aspoň usmívají. Ale podle mě řada z nich anglicky aspoň trochu umí, jen se prostě stydí mluvit. A já bych byla skutečně ráda, kdyby se se mnou bavili, protože prostě nemám moc příležitostí se s někým v Ústí potkávat. Někteří jsou samozřejmě skvělí, zkoušejí se mnou mluvit rukama nohama. 

Nepotkala jsi v Ústí nebo v Čechách nějaké Španěly?

Ano, na jedné párty „Erasmáků“, kteří studují na místní univerzitě. Ale přišlo mi, že chtějí držet spíš s „erasmáckou“ partou, a nikoho jiného k sobě nepustí. Myslím si, že když jsme my Španělé doma, jsme hodně otevření, ale v cizině je to naopak – držíme se jenom nějaké malé skupiny. 

Cítíš se být sociálně izolovaná?

Potřebuju víc.

Co dobrovolníci jiných národností, které jsi v Čechách potkala?

Ale já potřebuju někoho pro každodenní život, někoho, kdo bude tady v Ústí. 

Co děláš, když jsi sama na koleji?

Spím, mluvím s rodinou po Skypu – i když to nemám ráda. Ale nic jiného mi nezbývá. 

A čteš?

Nepřinesla jsem si žádnou knihu ve španělštině, jenom jednu v angličtině. Ale byla na mě moc obtížná a nudila jsem se u ní. Tak jsem si v Oddělení anglické literatury půjčila jinou, ale ta byla zase moc jednoduchá, tak jsem se u ní nudila také. Spíš se dívám na filmy. Ráda jsem se procházela venku, klidně i sama, ale teď mám problém s kolenem. Jenže i když jsem šla ven, nakonec jsem si řekla: proč? Na co, když tu nikdo není, když se tu nic neděje… 

Neskončíme něčím optimističtějším?

Je to tu pro mě těžké, prostředí není z nejhezčích, ale hlavně, že jsem na čas mimo svou „komfortní zónu“. A tam se přece obvykle dějí zázraky! Ve Španělsku říkáme: Lo que no te mata te hace más fuerte, neboli co mě nezabije, to mě posílí…

Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+.

Ptal se: Jaroslav Balvín

Foto: Archiv Dětského oddělení Severočeské vědecké knihovny

Rukama nohama – ale aspoň že nějak

Dobrovolník by měl být připraven, že během služby bude čelit mnohým výzvám.

Tou první a nejzávažnější je jazyková bariéra. Předtím, než jsem sem přijela, nebyla jsem si svou angličtinou jistá. Ale když jsem dorazila do Ústí, zjistila jsem, že moje obavy byly liché. Proč? Většina lidí v Ústí anglicky nemluví, nebo jenom trošku. 

Tak bezva! Lidi na tebe nebudou mluvit ani tou nejjednodušší angličtinou, říkala jsem si. Co teď? Co budeš dělat, ubohá Šuško? Je to jako v té bondovce, „Mission Impossible“?

Šuško! dupla jsem si: přijmi to jako novou výzvu, novou motivaci naučit se nový jazyk tak rychle, jak je to možné.

A tak to zkouším. Ano, možná to zatím úplně nefunguje, ale hlavní je, že se nestydím mluvit s lidmi nepřesně. Zjistila jsem, že když řeknu jedno jednoduché slovíčko, Češi na mě začnou mluvit, jako bych mohla rozumět všemu. Což však naneštěstí nemohu. Moje rozšířené oči v té chvíli šeptají – promiňte, nerozumím.

Pak to Češi pochopí a začnou mi rukama nohama vysvětlovat, co měli na srdci. A pak jim konečně jakž takž porozumím.

Díky tomu si můžu připadat jako člen české komunity – a to je pro mě obrovské potěšení. Během nějaké doby do ní budu zapojena víc a víc.

Je tu jen jeden základní předpoklad: nestydět se.

Labe: oáza na ústecké poušti

Další výzvou může být pro někoho nové prostředí: nové město, nové ulice, nový životní styl a nové zvyky. Já jsem si ale zvykla na všechno rychle: pro mě není těžké se aklimatizovat na nové podmínky. 

Procházky městem v noci byla jediná věc, kterou jsem postrádala. Žiju v Jerevanu, hlavním městě Arménie, a ten je vzhůru do noci. Spousta lidí – jak mladých, tak starších, singl i s dětmi – bývá venku i po setmění. Chodí do divadla, do kavárny, do kina, nebo se prostě jdou jen tak projít. 

Dlouhé procházky pod lampami jsem si doma užívala také. Ale Ústí je o večerech pustá poušť. Je vidět jenom pár opozdilců spěchajících domů. Když jsem se ptala, proč to tak je, řekli mi, že večer tu není bezpečno.

Měla bych ale zůstat o večerech na koleji jak v kleci? Ne, ne! Nejsem přece opice. Jsem člověk, a člověk je tvor sociální! Potřebuji přátele!

A mám štěstí, že jsem takové našla. Ukázali mi dokonce něco, co bych v Ústí ani nečekala: kouzelnou řeku ve světle měsíce.

Speaking with my hands, walking with my friends 

The volunteer faces a lot of challenges during his or her service. He or she should be ready for it.

A language barrier is the first and main worrying thing. I wasn´t sure of my English skills even before my arrival, but when I arrived to Usti, I realized, that my fears were unnecessary. Why? Because most people in Ústí don’t speak English, or just a little bit. 

Great! People will not speak to you even in simple English, I told to myself. What now? What will you do, poor Shuska? Is then the communication with Czech people „Mission impossible“? 

Shuska! I told to myself: It’s a new challenge, new motivation to learn new language as soon as you can. 

And I´m trying. Yes, maybe it doesn´t work, but I´m not ashamed to speak with people inaccurate. I´ve experienced, that when I will say one simple word, the Czech will start to speak with me as I could understand everything. But unfortunately I can’t. My widespread eyes in such moment are whispering „Sorry, I don´t understand...“ 

And then they grab their head and start to explain with their hands, trying to show what they ment. And you can catch it! 

I can feel now, how I am becoming a member of the Czech community, and this is great pleasure. During some time I will be more and more involved. 

There is only one premise: not to be shy. 

The desert and the rivers of Usti 

New environment could be a next challenge: new city, new streets, new lifestyle and new customs. But I got used to all this so fast and easily: it isn´t hard for me to get acclimatized to the new conditions. 

Late evening walks in the city was the only thing I was still missing. Yerevan, the capital city of Armenia, where I live, is always awake till late night. Lot of people – both young and old, singles and families – are outside even after dark. They are going to theater, café, cinema, or just for a walk. 

I used to enjoy it too, usually having a long walk under the night lights. But the city of Usti is a desert in evenings. You can see only a few people hurrying home. When I asked why, they told me, that it´s not safe. 

Should I stay then in evenings always in the dormitory like in the cage? No! I´m not a monkey. I'm the human, and the humans are social! I need friends! 

And I´ve had lucky chance to meet new friends and to have a nice walk with them. They showed me even something, what I even didn´t expect to see in Usti: the magical river Labe under the light of the moon! 

Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+ http://www.naerasmusplus.cz/cz/mobilita-osob-mladez/.

                                                                                                                       Text: Shushanik Zargaryan

                                                                                                                       Překlad: Jaroslav Balvín

                                                                                                                       Foto: Shushanik Zargaryan

Evropská dobrovolná služba v knihovně podruhé

Po zkušenostech z minulého projektu Evropské dobrovolné služby, který proběhl v knihovně v roce 2012, jsme se rozhodli, že budeme pokračovat a přivítáme v knihovně dalšího zahraničního dobrovolníka nebo dobrovolnici. A tak k nám v září 2013 přijela 27letá Alessandra, která je, shodou okolností, opět z Itálie, tentokrát však z oblasti Turína.

Alessandra vystudovala knihovnictví na univerzitě a pracovala jako dobrovolnice v knihovně v Turíně. V Severočeské vědecké knihovně ji můžete až do června potkat třeba ve Vědecké půjčovně, v Oddělení anglické literatury, v Anglickém klubu nebo na některé z akcí Dětského oddělení.

Alessandro, přicestovala jsi do České republiky z Itálie, z městečka poblíž Turína. Jaké rozdíly jsi vypozorovala během svého pobytu v Ústí nad Labem?

V České republice je trochu chladněji (smích). A samozřejmě je tu velký rozdíl mezi oběma jazyky. Netušila jsem, jak čeština zní, dokud jsem nepřijela do České republiky. A pak také architektura ve městech je jiná a také obchody. Takže města, jazyk a počasí.

Potkala jsi tu nějaké zajímavé lidi, našla jsi nějaké přátele?

Potkala jsem hodně lidí a měla jsem velké štěstí. V Ústí nad Labem je hodně dobrovolníků, i těch zahraničních. Postupně jsme si vytvořili takovou svoji komunitu. Přestože nás nespojuje žádná práce nebo nějaká aktivita, spojuje nás pouze to, že jsme dobrovolníci, stali jsme se opravdovými přáteli. Společně cestujeme a podnikáme nejrůznější akce během volných odpolední a večerů.

A máš i nějaké české přátele?

Ano, mám. A je to pro mě velmi důležité, protože jsem více v kontaktu s místní kulturou. Jednou z mých kamarádek je Pavlína, se kterou se také scházíme na jazykový tandem (pozn. česko-italský). Potom znám nějaké lidi v podobném věku jako jsem já a moji mezinárodní přátelé, kteří s námi vyráží ven, pobavit se atp. A ještě mám své mentorky Hanku a Lucii.

A co si myslíš o Češích, jak na tebe působí? Vidíš nějaké rozdíly mezi přáteli v ČR a v Itálii?

Lidé, které znám, jsou velmi milí. Takže nemohu říct, že by tu byla nějaká bariéra. Každý je velmi vstřícný, umí si udělat čas. Např. Lucie, moje mentorka, je velmi veselá a usměvavá. Nemohu říct, že by se moji zdejší přátelé nějak výrazně lišili od těch v Itálii.

Pro svou Evropskou dobrovolnou službu sis vybrala projekt v naší knihovně. Proč ses rozhodla právě pro něj?

Protože moje školení a moje studia na univerzitě se týkala knihovnictví. V Itálii jsem se také zúčastnila Národní civilní služby (National Civil Service) a vybrala si projekt v knihovně. Po této zkušenosti jsem tam zůstala pracovat jako dobrovolnice. Dělala jsem různé workshopy a čtení. Takže projekt v Severočeské vědecké knihovně velmi vyhovoval zkušenostem, které jsem získala doma.

Národní civilní služba – můžeš to trochu rozvést?

Je to roční pracovní zkušenost, v jejímž rámci se Italové mohou zúčastnit nějakého projektu. Je to v rámci dobrovolné služby, ale přesto dobrovolníci získávají nějaké malé měsíční kapesné. Týdně odpracují 30–35 hodin. Je možné si vybrat z různých projektů různých organizací.

Já jsem pracovala v knihovně v Turíně. Můj projekt zahrnoval čtení příběhů dětem a připravování různých malých kulturních akcí v knihovně. Chodila jsem také do pediatrického centra číst matkám s  malými dětmi, dělala jsem workshopy atd.

V současné době jsi v polovině svého projektu. Můžeš se pokusit trochu ho zhodnotit? Jaká byla tvá očekávání a jaká je realita – liší se nějak? Chtěla bys něco změnit?

Cítím se velmi spokojená. Všechno jde správným směrem. Jen čas letí příliš rychle, nejspíš proto, že si všechny své činnosti velmi užívám. Předtím než jsem přijela na projekt, byla jsem v kontaktu se svou projektovou koordinátorkou a společně jsme se domlouvaly, na kterých aktivitách se budu v rámci projektu podílet, což bylo velmi milé. Musím říct, že vše je tak, jak jsme se domluvily, což je milé a pro mě velmi důležité.

Pokud bych měla říct něco, co jsem nečekala, je to nejspíš něco, co je pro dobrovolníky běžné. Na začátku je spousta nápadů, spousta energie a chuť vše realizovat. Ale postupem času člověk zjistí, že nejde uskutečnit všechno, ale že musí postupovat pomalu, krok za krokem. Připadá mi, že jsem pomalejší, než jsem si představovala, že budu.

Objevilo se i něco negativního během tvé první části projektu?
Ne, nic.

To je pro mě dobrá zpráva.

Víme o tobě, že jsi pracovala jako dobrovolnice v knihovně v Turíně. Zkusila bys porovnat knihovnu v Turíně s knihovnou v Ústí nad Labem?

Turínská knihovna, ve které jsem pracovala, byla odlišná od té ústecké. Byla to sice také veřejná knihovna, ale jednalo se o malou pobočku na okraji Turína. Takže čtenářů bylo méně, dětí bylo méně, knih bylo méně atp. Také množství činností vhodných pro dobrovolníky nebylo tolik. Ale zase jsme měli víc času na přípravu.

Pokud bych měla popřemýšlet o aktivitách pro děti, měli jsme méně materiálu – papíru, barev atp. Neměli jsme žádnou speciální místnost, kde by aktivity mohly probíhat. Takže to všechno bylo trochu komplikovanější.

Tady jsem moc šťastná za to, že je všeho dostatek – materiálu, příležitostí atd. Dobrovolníci se tu mohou lépe uplatnit.

A co si myslíš o českém knihovnictví? Měla jsi možnost, byť jen krátce, navštívit knihovnu v Lokti, v Chomutově, v Karlových Varech a také v Táboře.

Připadá mi, že je tu docela dobrá situace, přestože vím, že oblast kultury se potýká s nějakými problémy, ostatně jako všude. Co mě velmi překvapilo, byl bibliobox. V Turíně jsem nikdy nic takového neviděla. Je to podle mě velmi průkopnické řešení.

A také musím říct, že lidé, kteří pracují v knihovnách, např. v Karlových Varech, kde jsem byla, mají velké nadšení pro svou práci, což je moc milé. Nebývá to totiž obvyklé.

V průběhu svého projektu spolupracuješ mj. s Dětským oddělením knihovny. Co tě na téhle práci baví a co nového spolu s kolegyněmi chystáte?

 Miluji tu práci a jsem vděčná za tu příležitost, protože Dětské oddělení v ústecké knihovně funguje dobře a knihovnice, které tu pracují, jsou vážně skvělé. Prostor sice není tak velký, jak by bylo vzhledem k množství knih a všeho potřeba, ale přesto je Dětské oddělení velmi aktivní a každý týden se tu děje něco nového. A to je podle mě důležité. Knihovna není muzeum, především knihovna pro děti by jím neměla být. Měla by se stát součástí života občanů města. A jak já to vidím, Dětské oddělení toto naplňuje.

S Dětským oddělením spolupracuji na aktivitě s názvem Čte táta netáta, připravuji po čtení workshop. A ta velká novina je, že v únoru budu číst v češtině, což je pro mě velká výzva. Společně s Lucií (pozn. Lucie Derkačová – knihovnice Dětského oddělení) jsme našly knihu italského autora v češtině, takže to bude velká mezikulturní výměna.

Doufám, že se vše povede.

Prozradíš nám na závěr také něco o sobě? Třeba jaké jsou tvé oblíbené knihy, tvé oblíbené jídlo, tvé zájmy? Samozřejmě pokud to není tajné.

Moje oblíbené jídlo je, jak jinak, pizza. Velmi ráda trávím čas s přáteli. Přátelé a vůbec vztahy jsou pro mě jednou z nejdůležitějších věci v životě. A sejít se na dobré jídlo může být také jedním ze způsobů, jak zůstat v kontaktu s přáteli nebo jak poznat nové lidi.

Koníčků mám spoustu, někdy až příliš, musím říct. Možná by bylo lepší soustředit se pořádně na jednu věc než se vrhat do spousty různých. Nejraději mám nejspíš turistiku a chození po horách, což se docela hodí, protože žiji v malém městě blízko hor. A přijde mi, že tenhle můj zájem dobře koresponduje i s místem, ve kterém žiji nyní.

Samozřejmě také velmi ráda čtu. Ne vždycky na to ale mám čas. Chtěla bych číst víc, především nyní, během mého projektu. Ale protože musím číst knihy v angličtině, bývám někdy líná. Každopádně mými oblíbenými knihami jsou knihy pro děti, které jsou spojeny s mou „profesní“ vášní pro dětskou literaturu.

Když už jsme zmínili jídlo, vím, že jsi ochutnávala i něco z české kuchyně. Máš nějaké oblíbené české jídlo?
Ano, mám – knedlíky, zejména ty houskové.

Alessandro, děkuji ti za rozhovor. V knihovně jsme moc rádi, že tu máme takovou veselou a usměvavou osůbku plnou energie, jako jsi ty.

Více informací o Evropské dobrovolné službě (EDS) můžete najít na webu České národní agentury Mládež v akci nebo na webu nového evropského vzdělávacího programu Erasmus+, pod který EDS od roku 2014 spadá.

 

                                                                                                             rozhovor: Zuzana Čermáková
                                                                                                             foto: SVKUL

Evropská dobrovolná služba v knihovně

Ústecká knihovna se v letošním roce zapojila do projektu Evropské dobrovolné služby. Francesca Donzelli je první zahraniční dobrovolnicí, která do knihovny přijela. Nyní je již za polovinou svého šestiměsíčního pobytu.

Francesco, jaké to je přijet do České republiky ze slunné Itálie? Jaké jsou rozdíly a jaké jsou tvoje dojmy ze země, ve které nyní pobýváš?

Ze začátku jsem měla obavy z toho, že tu budu žít úplně sama, bez přátel a znalosti jazyka země, kam jsem přijela. Potom, co jsem se začala setkávat se stále více lidmi a postupně poznávala Českou republiku, její historii a jazyk, začala jsem se cítit lépe. Je to vůbec můj první pobyt v této zemi a v současnosti mohu říci, že bych tu chtěla zůstat. Samozřejmě je toho mnoho, co mi chybí, jako je italské jídlo nebo slunce. Opravdu si myslím, že čas plyne příliš rychle, je škoda, že tu budu už jenom další dva měsíce.

Setkala ses tu s nějakými zajímavými lidmi a našla si přátele? A co si myslíš o Češích?

Protože jsem přijela na začátku léta, neměla jsem zpočátku příležitost setkat se s mnoha lidmi. Kvůli potížím s jazykovou bariérou jsem také nemohla dobře komunikovat. Naštěstí mám skvělé kolegy. Mohu říci, že v září jsem poznala mnoho zajímavých lidí, a jsem si jistá, že se to bude stále zlepšovat. Nejprve jsem byla hodně překvapená, jak se Češi chovají – myslím tím, že jsou diskrétnější a méně hluční než my Italové. To, co mě ale opravdu překvapilo, byla laskavost a úsměv, který jsem našla v České republice obecně. To vůbec není běžné.

Pojďme k Evropské dobrovolné službě. Proč ses rozhodla zapojit se? A liší se tvoje očekávání od skutečnosti? Je samozřejmé, že nemohou být jen pozitiva.

To, co mám vůbec nejraději, je cestování a seznamování se s novými lidmi, takže už před touto zkušeností jsem díky dalším projektům Evropské unie, jako je Erasmus, výměny mládeže a školení, trochu cestovala. Minulý únor jsem dokončila studia a chtěla získat další zkušenosti v cizině, kde bych uplatnila svoje znalosti a byla užitečná ostatním. Takže jsem začala přemýšlet o dobrovolnictví, četla jsem o něm a považovala ho za zajímavé. Přihlásila jsem se… a jsem tady! Mohu říci, že se mi práce moc líbí, mám příležitost dělat něco konkrétního, co je spojeno s mým studiem. Např. jsem připravila podle své diplomové práce výstavu. Myslím si, že bych nikdy nedostala takovou příležitost, kdybych zůstala v Itálii. Samozřejmě že jsou potíže, lépe jedna obtíž, ale velká – čeština je opravdu těžká. Když se nedá mluvit s lidmi, život je docela složitý, a to i v banálních záležitostech, jako je nakupování nebo prosba o informaci k veřejné dopravě. Ale učím se česky a doufám, že se mi podaří zlepšit se tak, abych zvládla základní konverzaci.

Doporučila bys Evropskou dobrovolnou službu jiným mladým lidem?

Evropskou dobrovolnou službu určitě doporučuji! Podle mého názoru je velmi užitečná jak pro nás dobrovolníky, tak pro ostatní. Je možné získat nové dovednosti, poznat lidi, naučit se další jazyky a otevřít se novému. Všem, kdo se o tento druh zkušenosti zajímají, bych chtěla navrhnout, aby si dobře rozmysleli, jaký projekt by chtěli dělat, a aby neodjížděli ze svojí země jenom proto, aby odjeli, protože program je jedinečnou příležitostí pracovat v zahraničí a zároveň realizovat něco konkrétního. Je jasné, že je lepší dělat něco, co máte rádi.

Předtím než jsi přijela do Ústí nad Labem, už jsi v knihovně pracovala. Co si myslíš o českém knihovnictví a o službách, které poskytujeme?

Ano, několik měsíců jsem pracovala v knihovně ve městě Pavia nedaleko Milána. Před příjezdem sem jsem si myslela, že to bude více méně podobné, ale potom jsem si všimla, že systém je dost odlišný. Knihovna v Pavii je poměrně významná a starobylá, ale z toho důvodu je považována spíše za muzeum než za místo, kde se dá užít kultury. V tomto srovnání je knihovna v Ústí aktivnější a nabízí více služeb a kulturních aktivit. Například tu máte zvláštní oddělení, která v Pavii nejsou, jako Oddělení anglické literatury, Hudební oddělení nebo Zvukovou knihovnu. Potom jsem zjistila, že zde nikdy nechybí ohled na děti – na řadě veřejných míst v České republice jsou zvláštní koutky určené pro děti, což opravdu oceňuji.

Vraťme se ještě na chvíli k výstavě o přátelství. Naučila ses při její organizaci něco? Už víme, že téma bylo zvoleno na základě tvojí diplomové práce.

Přeložila jsem do angličtiny souhrn svojí diplomové práce o přátelství v latinské literatuře. Byla to pro mě jedinečná příležitost udělat něco konkrétního se svojí prací. Neuměla jsem si ani trochu představit, že bych o ní mohla připravit výstavu a že by další lidé mohli vidět výsledky mého vlastního výzkumu. Takže pro mě osobně je to velké zadostiučinění.

Kromě toho přednášíš o Itálii. Při navrhování projektu jsme uvažovali o tom, že jednotlivé prezentace budou v angličtině, samozřejmě s českým překladem. Je obtížné mluvit k lidem, kteří ti nerozumějí?

No, moje první přednáška byla v angličtině, ale další už v italštině. Neplánovaně se objevila dobrovolnice, která tlumočila přímo z mého rodného jazyka. Takže když mám překladatele, není to ani trochu složité. Ale jak už jsem řekla, mám obtíže v běžném životě.

V ústecké knihovně budeš do začátku prosince. Ještě je brzy na hodnocení toho, co ti Evropská dobrovolná služba přinesla, ale mohla by ses o to pokusit? Pomůže ti zkušenost v knihovně v rozhodování o budoucí kariéře, např. uvažuješ o tom, že se staneš knihovnicí? A už máš nějaké plány, až se vrátíš do Itálie?

To, co mohu říct, je, že Evropská dobrovolná služba mi umožnila dělat to, co jsem nikdy dříve nedělala. Např. jsem si nikdy nemyslela, že budu mluvit na veřejnosti nebo vyučovat. Teď už vím, že to zvládnu! Co se týká mojí budoucnosti, odpovědět je opravdu těžké. V Itálii, a zvláště v této době, je poměrně těžké najít práci jako knihovnice, protože knihovníky se můžeme stát pouze na základě veřejného výběrového řízení a to teď bohužel není. Ale samozřejmě bych chtěla! Další, o čem přemýšlím, je přihláška na doktorandské studium starověké historie, ale ani to není jednoduché. Takže moje budoucnost je v této chvíli nejasná.

Prozradila bys na závěr našeho povídání něco o sobě, např. jaké máš ráda knihy, co ráda děláš, jaká jsou tvá oblíbená jídla?

Obecně ráda čtu a jsem zvědavá. Jak o tom přemýšlím, mými nejoblíbenějšími knihami jsou horory a historické romány – podivná kombinace. Ve volném čase ráda cestuji, jezdím na kole, tančím, zkouším nové sporty, vařím, věnuji se dekupáži a tvořivým uměleckým pracím. Takže mám mnoho rozdílných zálib. Baví mě zkoušet nové věci, záleží však na tom, jak jsem časově vytížena. Z jídel mám nejraději lasagne, uvařené mojí maminkou. Vždycky mi chybí, když nejsem doma.

Francesco, děkuji za tvůj čas a za rozhovor. My knihovníci jsme opravdu rádi, že jsi tady s námi, protože s tvým příjezdem k nám přišlo více slunce.

Děkuji moc! Chtěla bych poděkovat za příležitost, že tu mohu být a pomoci uskutečňovat projekt Evropské dobrovolné služby. Doufám, že bude dále pokračovat a že knihovna bude hostit zahraniční dobrovolníky i v budoucnosti.

Bližší informace k Evropské dobrovolné službě jsou na http://www.mladezvakci.cz/evropska-dobrovolna-sluzba/.

Rozhovor Jana Chadimová, foto SVKUL

Rozhovor s ředitelem ústecké knihovny

Pane řediteli, v letošním roce jste oslavil významné životní jubileum. Prostřednictvím tohoto blogu se připojujeme k dlouhému zástupu gratulantů a přejeme vám do budoucnosti všechno nejlepší. Zároveň vám děkujeme za všechnu péči a starostlivost, kterou ústecké knihovně věnujete.

Co pro vás ústecká knihovna znamená?

Krátce řečeno naplnění snu. Už od mládí jsem toužil pracovat v instituci, jejímž úkolem je shromažďovat knihy a jiné druhy dokumentů, zpracovávat údaje o nich a zpřístupňovat je veřejnosti.

Možná bychom mohli vzpomenout na začátky, které určitě nebyly jednoduché. Knihovna potřebovala nové prostory a porevoluční doba byla plná překotných změn.

Ústecká knihovna od svého začátku trpěla nedostatkem skladovacích prostor i prostor pro čtenáře. Ziskem porevoluční doby bylo převedení tehdejšího Domu družby (budova v ul. W. Churchilla) do majetku knihovny. Našla se i ochota hledat peníze na dokončení přístavby knihovny v ul. V. Hradební. Ono slovo dokončení je trochu nepřesné, protože v roce 1990 byly k dispozici stavební plány z osmdesátých let a zpustlá zahrada s poničeným skleníkem, která byla zamýšlena jako pozemek pro stavbu, a nic víc. Výhodou bylo, že nás v té době začalo zřizovat Ministerstvo kultury ČR a to mělo zájem dát finance na stavbu. Uznání si ovšem zaslouží i kulturní komise magistrátu, která dala podnět radě města, aby stavbu urychlila a přidala investiční prostředky z města, což se pak i stalo.

Co považujete za svůj největší úspěch ve funkci ředitele ústecké krajské knihovny? Dá se vůbec jeden konkrétní krok vyzdvihnout? A naopak, co vás zklamalo? Např. o co jste usiloval a nepodařilo se vám i přes velkou snahu prosadit?

Ne, jeden konkrétní krok se nedá vyzvednout. Možná kdybychom postavili jednu velkou knihovní budovu, jako tomu bylo v Liberci, tak to bych vždy při podobných rozhovorech zmiňoval. V případě ústecké knihovny bych spíše hovořil o řadě dílčích kroků vedoucích k přeměně klasické knihovny v moderní kulturní a informační centrum. Těm, kterým toto tvrzení bude připadat jako fráze, jen připomenu, že přerod ještě nebyl zcela dokončen a že je to jediné řešení, aby ústecká knihovna v budoucnu nezanikla. Za neúspěch musím označit fakt, že se knihovna stále potýká se skladovacími prostorami – ty, které má, nejsou dostatečně kvalitní – a že se tento nedostatek dosud nepodařilo vyřešit.

Ústecká knihovna plní roli jak krajské vědecké, tak městské knihovny. Jaký je mezi tím rozdíl? A jak vnímáte pozici knihovny v konkurenci univerzitní a muzejní knihovny?

Když mám hovořit o rozdílech mezi rolí krajské vědecké a městské knihovny, vždy si vzpomenu na kritiku ředitele ústeckého archivu z r. 1991, kdy mluvil o tom, jak se tehdy v „Maximce“ (budova ve V. Hradební) motají čtenáři detektivek mezi zájemci o studium vědecké literatury a jak je to špatné. Jsem rád, že teď zjednodušeně řečeno máme dvě budovy, jednu plnící roli spíše vědecké knihovny, druhou roli městské knihovny. Městská knihovna by se snad konkurence obávat neměla, ale vědecká knihovna si musí uvědomit, že nemůže nabídnout cennou starší regionální literaturu, kterou má muzeum, protože fondy buduje přes sto let, zatímco my teprve od r. 1945. V případě univerzitní knihovny musíme být rádi, že existuje a kupuje drahé zahraniční databáze, které my tím pádem kupovat nemusíme. Hlavně musíme spolupracovat s oběma knihovnami, znát potřeby našich uživatelů a nasměrovat je podle potřeby i do muzejní a univerzitní knihovny. A totéž by měla dělat muzejní a univerzitní knihovna.

Možná bychom měli při povídání o ústeckém knihovnictví zmínit jedno významné výročí, které si v letošním roce připomínáme…

Ano, na slavnostní otevření nové budovy ústecké knihovny je třeba upozornit. Došlo k tomu před sto lety (6. října 1912) a ústecká veřejnost tehdy dostala moderní budovu, kde kromě půjčovny a řady studoven a čítáren byly velké výstavní sály a přednáškový sál zpočátku pro 500 osob, po přestavbě dokonce pro 600 osob. K tomuto výročí právě probíhá výstava a předpokládám, že návštěvníci stejně jako my budou litovat, že budova byla poničena při amerických náletech na Ústí v r. 1945 a že pak už nebyla opravena, ale její ruiny odklizeny.

Působíte kromě jiného jako člen Ústřední knihovnické rady, kde se zabýváte koncepčními otázkami českého knihovnictví. V současnosti stojíme na prahu digitálního věku, kdy se stále více prosazují elektronická média a nad tištěnou knihou se vznášejí otazníky. V tomto ohledu se hodně mluví o budoucnosti knihoven. Jak na ni pohlížíte? Čekají nás světlé zítřky, nebo máme být v tomto ohledu pesimističtí?

Koncepce rozvoje českého knihovnictví do r. 2014 pracuje s vizí, které by se mělo dosáhnout do r. 2020. Vize je formulována větami: „Klient říká: V krásné, přívětivé a pohodlné knihovně, rychle obsloužen příjemným, kvalifikovaným, očividně motivovaným personálem nebo z pohodlí domova, bez ohledu na národnost či handicap, v kteroukoliv denní či noční dobu získávám bezplatně v nečekaně dobré kvalitě požadovanou službu.“ Pokud se nám ta vize podaří uskutečnit, nebyl bych nijak pesimistický.

Známý je váš vztah k vlajkám, ještě však chvilku posečkejme a zůstaňme u knihovnictví. Které konkrétní oblasti byste se věnoval, kdyby vás neomezovaly ředitelské povinnosti? A proč?

Skutečně zajímavá otázka. Baví mne nalézat dosud neznámé nebo méně známé informace a k tomu pomáhají různé databáze. Asi bych tedy pracoval na nějakém místě, kde bych našim uživatelům pomáhal orientovat se v databázích.

Teď už k vaší velké zálibě – k vlajkám. Co to znamená být vexilologem? Určitě jsou to dlouhé hodiny studia a bádání a dobrá grafická paměť, protože vlajky se někdy liší jen v detailech. Daří se vám navštěvovat místa a země, jejichž vlajky zkoumáte?

Posledních patnáct let jsem se specializoval na studium a bádání v materiálech, které se týkají vlajek a praporů užívaných na území Čech a Moravy. Takže dovolenou v cizině nevolím podle vexilologické atraktivity, ale podle toho, zda si chci odpočinout u moře nebo vidět nějaké zajímavé památky. V případě dovolené v tuzemsku, přiznávám, se však snažím navštívit i místní archivy a zjistit, co tam mají zajímavého o vlajkách a praporech.

Prý chystáte publikaci o české vlajce…

No, rád bych sepsal vše zajímavé o ní, ale mám pocit, že jsem ještě vše neobjevil, takže konkrétní údaj, kdy a kde vyjde, nejsem zatím schopen říci.

Všichni vás známe jako činorodého člověka, který je neustále ve vysokém pracovním nasazení. Na závěr tak otázka, která se týká odpočinku. Daří se vám relaxovat? A jak?

Sobě se snažím namluvit, že pokud člověk dělá práci, která ho baví, a to je jak knihovnictví, tak vexilologie, relaxuje prací. Snad to i mé tělo tak chápe.

Děkujeme za rozhovor a přejeme jen to dobré.

Více o osobnosti ředitele ústecké knihovny např. ve Slovníku českých knihovníků na http://sck.sdruk.cz/record?id=493 nebo ve zvláštním čísle Výběru kulturních výročí 2012 ústecké knihovny na http://www.svkul.cz/knihovna/vkv/?vkv=29.

Rozhovor Jana Chadimová, foto SVKUL