Zobrazují se příspěvky se štítkemknihovník. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihovník. Zobrazit všechny příspěvky

6. června 2016

Přijďte si k nám půjčit… semínka!

První ústeckou semínkovnu najdete v knihovně.

Nevíte, co pojem „semínkovna“ znamená? Je to jednoduché: lidé spolu v „semenných bankách“ sdílejí osivo rostlin a plodin. Nejdříve si semena půjčí, přebytky osiva z následné vlastní sklizně pak do semínkovny vracejí. Semínkovna tak představuje ekonomický i ekologický způsob pěstování. 
Jaké osivo je v semínkovně vítané? Za prvé osivo zdravé, z rostlin pěstovaných bez použití chemických hnojiv a postřiků. Za druhé osivo reprodukovatelné, tj. nikoli hybridní jednoleté osivo ze zkřížených rostlin (označené bývá značkou F1). Semínkovna není určena ani pro osivo invazivních rostlin a rostlin chráněných autorskými právy (např. GMO). 
Semínkovna tak usiluje o zachování co největší rozmanitosti druhů. Pečuje hlavně o staré a tradiční odrůdy, které by mohly ze země nenávratně zmizet. Francouzský koncept v Čechách loni adaptovala nadšená pěstitelka Klára Hrdá, která založila popularizační a instruktážní web a podnítila vznik prvních semenných bank u nás.  
Více informací o ideji semínkovny naleznete na adrese seminkovny.wordpress.com. Naši semínkovnu pak najdete v Regionální studovně vědecké části knihovny ve Velké Hradební 49 (http://www.svkul.cz/pro-ctenare/seminkovna/). 
Několik semen k zapůjčení v naší semínkovně již máme. Chcete-li přinést vlastní osivo, odevzdejte nám ho prosím v papírovém sáčku popsaném názvem odrůdy, místem a datem sklizně, případně několika vlastními radami ohledně jeho výsadby.   


Text & foto: Jaroslav Balvín

12. dubna 2016

Čtenář roku 2016


Svaz knihovníků a informačních pracovníků (dále jen SKIP) každoročně vyhlašuje soutěž Čtenář roku. Smyslem této soutěže je posílit společenský význam literatury a četby. Každý ročník soutěže je určen pro jinou kategorii soutěžících, například v loňském roce SKIP hledal nejlepšího čtenáře – tátu.

V letošním roce se SKIP zaměřil na mladší soutěžící, konkrétně pak na žáky základních a středních škol. Oproti loňskému ročníku, kdy se titulem Čtenáře roku mohl pyšnit jen jeden tatínek (MUDr. Robert Fürbach), došlo ke změně, letos se hledala nejlepší čtenářská třída. 

Pravidla samotné soutěže pak byla jednoduchá. Žáci, kteří se, se svou třídou, chtěli do soutěže zapojit, se nejdříve zaregistrovali na stránkách projektu „Čtení pomáhá“ (Čtení pomáhá je dlouholetým partnerem SKIPu), a následně na těchto stránkách vyplňovali testy zaměřené na znalosti knih. Vítězem se stala třída, která měla za soutěžní období (1. 1. 2016 – 28. 2. 2016) nejvyšší počet správně vyplněných testů. 

Celkovými vítězi soutěže se stali žáci Základní školy Sion J. A. Komenského v Hradci Králové. Třída, kromě titulu Čtenář roku 2016, vyhrála i věcné ceny od vydavatelství Albatros a dvoudenní pobyt v hlavním městě s programem plným překvapení.

V Ústeckém kraji zvítězili žáci osmého ročníku Gymnázia v Rumburku. Odměnu v podobě diplomu a čokoládového dortu (ten sklidil u vítězů podstatně větší ohlas) předali žákům ve čtvrtek 31. března 2016 zástupci ústecké organizace SKIPu.



                                                                                                                          Text a foto: Jan Černecký

3. února 2016

„Sever mi k srdci nepřirostl,“

říká začínající autor Jakub Lepší (1992). Našeho externího spolupracovníka můžete potkat v čítárně objektu knihovny ve Velké Hradební 49. Rodilý Ústečan letos skončil třetí mezi dospělými v literární soutěži Máchovou stopou, již každoročně vypisuje litoměřická Knihovna K. H. Máchy. Třiadvacetiletý student čtvrtého ročníku učitelství českého jazyka a společenských věd pro střední školy na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně absolvoval Základní školu Pod Vodojemem a Gymnázium Jateční. 


Do jaké míry tvé pisatelství ovlivnili učitelé češtiny a literatury, kterým jsi prošel pod rukama?

Na základní škole jsem ze slohu dostával dost špatné známky. Nešlo a stále mi nejde napsat něco vysloveně na povel. Když už, tak jsem psal spíš úvahy než prózu a o literaturu se takřka nezajímal. Na gymnáziu se nám češtináři každý rok měnili, naše třída měla špatnou pověst. Jednoznačně pozitivně na mě zapůsobila snad jen profesorka Gerberová. Ještě ve druhém ročníku jsem se chystal studovat informatiku, ale na státní maturitu jsem musel aspoň něco načíst. Tak jsem si zapsal seminář světové literatury. A během dvou let jsem zjistil, že mě literatura i čeština vlastně strašně baví. A protože mě hodně bavily také referáty, rozhodl jsem se jít studovat učitelství.

Kteří světoví autoři tě na gymplu chytli?
Hlavně Dostojevský. Řekl bych, že jsem začal skutečně číst teprve po tom, co jsem si přečetl jeho Zločin a trest. A knihy ruských autorů mám rád obecně, ačkoli to jsou většinou takové „špalky“. Baví mě i včetně popisů, dlouhých kolikrát na několik stran. 

Co ses o svém oboru dozvěděl na ústecké „alma mater“?

Z filologie pro mě byly objevem disciplíny, kterých jsme se na střední škole v češtině ani nedotkli, např. textová lingvistika, fonetika nebo syntax. Co se týče literatury, otevřelo se mi na ni mnoho různých náhledů, objevil jsem řadu autorů – a mnohé jsem musel dohnat, protože jsem předtím skutečně žádným velkým čtenářem nebyl.

Kdo z ústeckých vysokoškolských pedagogů tě nejvíc zaujal?

Doktor Fibiger, který nás učil úvod do světové literatury, čili antiku, a českou literaturu 20. století. Zaujal mě stylem výuky: je na jednu stranu zábavný, na druhou stranu jako vystudovaný historik umí zařadit literární díla do dějinného kontextu. Bavila mě také výuka doktora Haráka – asi na rozdíl od většiny mých kolegů, protože je skutečně velmi náročný: za jeden týden jsme např. museli přečíst Kosmovu i Dalimilovu kroniku. Získal si mě hlavně výukou starší české literatury – vzhledem k tomu, že je věřící, dokáže zasadit dobová literární díla do patřičného náboženského kontextu. 

Na jaké další zajímavé autory jsi v poslední době narazil?


Např. na izraelského spisovatele Edgara Kereta a autory čínské nebo japonské literatury, které jsou výrazně odlišné od západního způsobu psaní. Zatímco naše literatura je hodně dějová, akční, nepříliš popisná, ta orientální jako by nenásilně, pomalu plynula. I když nejednou vypráví o skutečně těžkých, náročných tématech.

Jak ses dostal k vlastnímu psaní?


Poměrně dlouho jsem hrál na kytaru s rodinnou kapelou. Skládal jsem hudbu a dělal aranže, ale když jsme měli nahrávat album, spoluhráči mi řekli, že to je moc složité, ať to zjednoduším. A já jsem se bloknul, najednou mi to přestalo jít. A protože jsem neměl kam vypouštět emoce, našel jsem si psaní. 

Takže jsi s hudbou úplně přestal?


Nedávno jsem se k ní na chvíli vrátil, na třídním srazu mě přemluvil bývalý spolužák, který rapuje, abych mu nahrál kytaru do beatů. 

Říkáš, že v literatuře máš rád meditativnost a dlouhé popisy, ale z toho, co jsem od tebe měl možnost číst, jde spíše o dějově zhuštěné, vyloženě příběhové povídky…

To je asi jako u té hudby: mám hrozně rád jazz a swing, ale na kytaru to v životě nezahraju…

Jsi v psaní solitér, nebo se setkáváš s jinými začínajícími autory?


Jsem introvert, takže moc ne, ale zapsal jsem si seminář tvůrčího psaní. Magistr Krupička, který pracuje na dizertaci o kreativním psaní, teď navíc pořádá tvůrčí večery ve studentském baru. Vypráví nám o způsobech, jak něco napsat, a pak nás motivuje a inspiruje k vlastní tvorbě. Přičemž si potom všichni navzájem nahazujeme nápady, a pak už doma pokračujeme sami.

Zaujalo mě, že píšeš ručně. Proč?

Celý život jsem psal plnicím perem, a když jsem si na vysoké škole začal psát poznámky do notebooku, přišlo mi líto to pero jen tak nechat ležet ladem. A psaní rukou, určité zpomalení s ním spojené, mě uklidňuje. Člověk má dost času si všechno promyslet, rozsvítí si lampu, udělá si dobré kafe, vypne mobil, a není nic, co by ho rozptylovalo… Písmenka na počítači jsou taková sterilní, a hlavně potom na člověka nemůže vyskočit nějaký e-mail.

Byl letošní sedmý ročník Máchovy stopy první literární soutěží, kterou jsi svou prací obeslal?

Ano. Dozvěděl jsem se o ní v podstatě náhodou a poslal jsem něco jen kvůli tomu, že jsem měl zrovna rozepsanou povídku, která pasovala do vypsaného tématu (Najednou bylo všechno jinak, pozn. red.). Nikdy jsem nic nezkoušel posílat ani do literárních časopisů, trochu se bojím reakce redaktorů.

Povzbudilo tě, že ses v soutěži dobře umístil?


Určitě, byl jsem velmi rád i za zpětnou vazbu od porotců Ireny Obermannové a Tomáše Zmeškala. Ovšem předtím, než se svými texty odvážím obeslat literární časopisy, asi ještě zkusím několik jiných soutěží. 

A čteš literární časopisy – sleduješ současnou literární tvorbu v tuzemsku?


Nejvíc poezii, ta se dá rychle, na jeden zátah přečíst. Nemám ale nějaké vyložené favority, spíše si dělám přehled. V současné české próze jsem zatím nenašel nic, co by mě zaujalo. 

Nezajímal ses ani o legendární severočeskou literární školu, Párala a spol., když žiješ v Ústí?

Ne. S výjimkou krátkého industriálního období mně sever Čech, ačkoli tu žiju celý život, nepřirostl k srdci. Takže nemám ani potřebu sledovat jeho literární reflexi. 

A proč ti sever nepřirostl k srdci?
Okolí není z nejhezčích – když chce člověk do přírody, musí většinou do kopce… Hlavně tu ale není moc příležitostí ke kulturnímu vyžití. Zdejší lidi mám naopak radši, neřeší se tu tolik intelektuální témata a člověk se tak, když už jde do hospody, může normálně bavit… Mám však rád všechny možné žánry hudby. Ale když se tu konají nějaké koncerty, tak většinou jen rockové. Přestože mám rád operu, která má v Ústí stánek, myslím si, že jinde v Česku jsou lepší scény. I za divadlem a výstavami jezdím většinou do Prahy nebo jiných větších měst jako Brno nebo Plzeň. Tam někde bych chtěl také výhledově žít. 



                                                                                                         Text & foto: Jaroslav Balvín

                    Rozhovor vyšel 2. 2. 2016 v regionálních mutacích Deníků Bohemia pro Ústecký kraj


Ukázka z tvorby

Jakub Lepší: Zpověď


Do kostela vstoupil muž. Smočil prsty v kropence, pokřižoval se, poklekl před oltářem a usedl do lavice. Jeho rty se začaly neslyšně pohybovat v tiché modlitbě.

Starý kněz ho chvíli pozoroval, pak k němu přistoupil:

„Můžu ti nějak pomoci, synu?“

„Mně už nemůže pomoct nic, ani Bůh ne,“ odvětil muž.

„Bůh ještě nikdy nezlomil hůl nad svým dítětem.“

„Nade mnou jo, má duše je obtěžkaná těmi nejhoršími hříchy, je jich tolik, že je ani Bůh nemůže odpustit.“

„Dej Bohu šanci, dej šanci sobě, pojď si o tom promluvit,“ naléhal farář.

„Vypovědět všechny mé hříchy by zabralo víc než jeden lidský život!“

„Jen pojď, synu.“

Upřímný úsměv, který po celou dobu rozhovoru nezmizel z knězovy vrásčité tváře, ho naplnil důvěrou, a tak šel.

Starý farář muže při zpovědi vedl, ale nenaléhal na něj. Vyznání trvalo velmi dlouho, kněz byl unaven, chtěl promluvit, z věkem seschlých úst se však ozval jen silný výdech a už zůstala otevřená. Farář zemřel. Zatlačili mu oči a podvázali bradu, jeho tělo pak vystavili v kostele, aby se s ním věřící mohli rozloučit. Službu nastoupil nový kněz. Beze slova začal naslouchat, muž pokračoval ve zpovědi.

Když po dlouhé době znovu zvedl oči, zpovědník byl mrtev. Pohřbili ho u kostelní zdi vedle předešlého faráře. Nastupující mladý kněz usedl na místo a započal v činnosti svých předchůdců. Muž opět otevřel své srdce.

Farář ho po několika minutách přerušil: „Synu, to, z čeho se tady Bohu zpovídáš, to nejsou žádné hříchy, to je život, takový, jak byl stvořen,“ a dal mu požehnání.

Ze zpovědnice vyšel muž, zestárlý, nemytý, s dlouhými prošedivělými vlasy, šťastný s novou vírou v sebe sama.

9. prosince 2015

„Neděle jsou tu tak smutné!“

Nad vyprázdněným Ústím o víkendu se pozastavuje Španělka Elvira Abellán (1988), která u nás od začátku září působí jako dobrovolnice. 15. prosince od 17:00 bude se svou kolegyní, Shushanik Zargaryan z Arménie, vyprávět v půdní vestavbě Lidové části knihovny (W. Churchilla 3) o tom, jak ve Španělsku vypadá advent a Vánoce. 

Jaké jsou Vánoce ve Španělsku? 

Asi delší než u vás, slavíme je dva týdny. Dárky si dáváme v noci mezi 5. a 6. lednem, tedy před Třemi králi. Jíme všechno. Hlavně maso – ryby, jehněčí, sele – a pak spoustu cukroví. Máme také dost tradic, např. v posledních vteřinách roku pro štěstí najednou sníme dvanáct bobulí vína. 

V Ústí trávíš už víc než čtvrt roku, pomalu se chystáš udělat si pauzu doma. V jakém rodinném kruhu budeš slavit Vánoce?

Můj otec je už na penzi. Dřív měl bar, a ještě když jsem studovala, vypomáhala jsem tam jako číšnice. Matka pomáhá jedné rodině v domácnosti. Bratrovi je osmnáct, studuje na střední škole, sestře je devětadvacet. Žije v Bruselu, pracuje v montessoriovských školách a učí se francouzsky. 

Vystudovala jsi dějiny umění v Murcii a kulturní management ve Valencii. Měla jsi možnost věnovat se těmto oborům po škole?

Ne. Nemohla jsem najít práci, která by se toho dotýkala. Popravdě jsem to ani moc nezkoušela. Protože pokud chce člověk ve Španělsku pracovat v muzeu, musí splnit povinnou státní zkoušku, na níž se musí hodně naučit a získat dost praxe. Musí jít na jednu konkrétní, velmi drahou akademii, protože tam jsou k dispozici skripta, která potřebuje. Ovšemže se na tu zkoušku může připravit sám, ale to je skutečně hodně náročné. Na konci je k dispozici stejně jen konkurz na jedno až pět míst pro tisíce lidí, kteří kvůli tomu tak tvrdě studují. Přesto se mi po škole podařilo vypomáhat ve dvou muzeích, ale pouze krátce. 

Jaké to tedy po škole bylo?

Na začátku celkem fajn. Práce číšnice, kterou jsem si našla, mě ze začátku docela bavila. Říkala jsem si, že aspoň budu mít čas přemýšlet o tom, co dělat dál. Ale pak jsem zapadla do každodenní rutiny – jenom pracovat, vydělávat a spořit, což bylo hloupé, protože jsem nevěděla, na co vlastně spořím. A stejně toho nebylo moc. De facto jsem měla minimální plat, v dobrých měsících kolem osmi set eur, a byla to dost dřina. 

Takže jsi absolventkou univerzity a nemůžeš sehnat práci, jež by odpovídala oboru, který jsi vystudovala. Je to situace mezi tvými vrstevníky ve Španělsku normální? 

Ano, je obvyklá. Moji spolužáci skončili v McDonald´s nebo u Burger Kingu. Řada z nás ale vyjíždí do ciziny. Děláme tam to samé, ovšem za mnohem víc peněz, navíc se učíme jazyky, poznáváme jiné země a lidi. 

Někdo ale asi ve Španělsku zůstává…

Ano, většinou mladí s dlouhodobými partnery. Ti se s takovou prací jako obchodní asistent nebo číšník musejí smířit, i když studovali. Chtějí normální život s dětmi, auty a domy. Ale mně to přijde jako rozhodnutí navždycky: budou dělat to samé na tom samém místě až do konce života. A to teď není nic pro mě. 

V roce 2011 vzbudily celosvětový ohlas protesty španělské mládeže 15-M. Myslíš si i ty, že v případě neuplatnění mladých lidí na španělském trhu práce jde o chybu vlády? 

Jistě že to není naše chyba. Tak jako tak si myslím, že na tom Španělsko hodně tratí: celá moje generace studovala na dobrých univerzitách, ale teď jsme skoro všichni v cizině. Na co nám to studium vláda částečně platila? Výsledky toho úsilí jsou v jiné zemi. Např. v Německu prý není tak běžné, že by skoro všichni chodili na univerzity. A tak berou i nás ze Španělska na dobře placená a často i kvalifikovaná místa. Např. španělské sestřičky jsou velmi vyhledávané v Anglii, protože na rozdíl od těch anglických umějí i píchnout injekci nebo něco zašít, ne jenom dát pacientovi zapít prášek.

Také ty ses nakonec rozhodla za prací vycestovat za hranice, do Irska. Co jsi tam dělala? 

Čtyři a půl měsíce jsem pracovala jako chůva. Bylo to fajn, protože rodina byla napůl irská, napůl argentinská, takže jsme se mohli domluvit i španělsky. Kromě práce jsem se učila angličtinu a cestovala. Irsko není moc veliká země, tak jsem za tu dobu viděla docela dost. Zároveň jsem čekala, zda Dům zahraniční spolupráce v Česku a potom i Evropská komise schválí můj dobrovolnický projekt, který si už tehdy vybrala ústecká knihovna. Kdyby ten projekt akceptován nebyl, asi jsem pořád v Dublinu. 



České děti jsou velmi dobře vychované

Jak ses dozvěděla o možnosti dobrovolně pracovat v evropských organizacích, čili o tzv. Evropské dobrovolné službě?

Před třemi roky vyjela moje sestra jako dobrovolnice do Polska. Ve Wroclawi jsem ji jednou navštívila, a ta idea se mi docela líbila. Loni jsem pak sama jednu dobrovolnou službu absolvovala, a to v Bulharsku. Šlo o organizaci pořádající letní filmový festival jménem In the Palace. V Balchiku, kde se odehrával, jsem jeden měsíc pracovala až po skončení samotného festivalu, ve třicetičlenné skupině mladých lidí z pěti různých zemí. Ukazovali nám vítězné krátké filmy, mluvili o tom, jak je festival zorganizovaný. Pak jsme točili vlastní filmy a podíleli se na aktivitách s mladými lidmi v bulharských městech. 

Proč sis pro nynější dobrovolnou službu vybrala jako zemi Česko a jako organizaci knihovnu?

Popravdě jsem se hlásila na různá místa s různými projekty. Na začátku jsem byla příliš vybíravá a obesílala jenom organizace, které mě skutečně zajímaly – ale nikde to nevycházelo. Tak jsem začala psát do vícero institucí. Bývala bych ráda vyjela do středomořských, Španělsku podobnějších zemí jako Itálie, Chorvatsko nebo Řecko. Kdybych byla v takové Itálii, italsky bych se asi za těch deset měsíců naučila. Nakonec vyšlo Česko, kde máte pro někoho z rodiny románských jazyků velmi obtížný jazyk. Tak jako tak jsem ráda i za tuhle příležitost, protože jinak bych Čechy asi nikdy nepoznala. 

Měla jsi nějaká očekávání o naší zemi, o Češích?

Věděla jsem, že lidé jsou tady oproti Španělům chladnější a uzavřenější. Ústí mě ale skutečně šokovalo. Když jsme sem přijeli z letiště a koukala jsem se ven okénkem auta, říkala jsem si – to je něco příšerného. Bála jsem se už dopředu, protože jsem alergická a mám astma, a na internetu jsem našla, že Ústí je velmi znečištěné. Ale ukázalo se, že tohle už není tak docela pravda. 

Byla jsi šokovaná i studentskými kolejemi, kde jsi ubytovaná?

Ne, protože jsem čekala něco daleko horšího. Zaráží mě však, že recepční neumějí ani trochu anglicky, i když na kolejích bydlí dost studentů ze zahraničí z programu Eramus. Všechny důležité věci, jako že nepoteče voda, nepojede výtah nebo že nebude elektřina, jsou vždycky napsány jenom česky. 

Jaký byl tvůj první den v knihovně?

Na začátku jsem se trochu bála, protože jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Měla jsem sice k ruce plán, kde a kdy mám být, ale nebylo mi jasné, co tam vlastně budu dělat. Na začátku mě Zuzana Čermáková, která v knihovně koordinuje spolupráci s dobrovolníky, představila snad úplně všem zaměstnancům, což jsem nechápala, protože přece nemám šanci zapamatovat si najednou tolik lidí. A říkala jsem si přitom – to je to tak velké místo, tolik lidí, tolik oddělení!

Jak vypadá knihovna ve tvém městě?

Ta městská je každopádně v jedné budově a je o dost modernější. Ale já jsem chodila spíš do univerzitní knihovny. Zaráží mě, že ve vaší knihovně není moc prostoru na čtení a studování. U nás je daleko obvyklejší zůstávat s knihami, nebo třeba s počítačem v knihovně, klidně celý den. Tady je to mnohem víc o tom půjčit si knihu a zase jít. Ale dokážu ocenit, že máte tak hodně akcí pro veřejnost.

Co je náplní tvé práce v knihovně?

Učím zaměstnance španělštinu, pomáhám v půjčovně a ve studovnách s tím, s čím je třeba. V Oddělení anglické literatury jsem připravila výstavu o Vánocích ve Španělsku. Budu mít prezentaci o Španělsku – první bude teď 15. prosince o španělských Vánocích. Pomáhám také v Dětském oddělení, spoluorganizuji Open English Club (debatní kroužek v angličtině, který je otevřený všem zájemcům v budově Vědecké části knihovny ve V. Hradební 49 každý čtvrtek v 16:00).

Co z toho je pro tebe nejzábavnější?

Práce s dětmi. Hlavně kvůli tomu, že se se mnou nebojí komunikovat, i když neumějí anglicky. Zkoušejí to všelijak – rukama nohama, s „Easy Czech“, nosí si s sebou slovníčky… Baví se se mnou, což většina dospělých nedělá, ani když anglicky trochu umí – asi proto, že se stydí. Nedávno mě Lucie Derkačová z Dětského oddělení nechala s dětmi úplně samotnou. Řekla, že to tak bude lepší, protože nebude fungovat jako spojovací můstek, a děti se budou obracet přímo na mě. A opravdu to nějak šlo… S dětmi se můžu také realizovat výtvarně, což je moje hobby. 

Čemu z výtvarna se věnuješ?

Všemu… Když vidím něco zajímavého, chci si to udělat sama. Třeba nabarvit si tričko, vyrobit bižuterii, pracovat s papírem – dělat origami…

A co jsi dosud zkoušela vyrábět s ústeckými dětmi?

Zatím jsme měli čtyři workshopy (Dětské oddělení knihovny bude avizovat ty další na svých stránkách). Na tom prvním jsme vyráběli tygří masku z papíru. Na druhém skřítky z šišek, větviček a listí, které jsem našla v parku: lidé, kteří mě tam viděli, si museli říkat, že jsem blázen… A na jiném workshopu jsme se věnovali japonské dekoraci. Vyráběli jsme létající kapry, kteří v Japonsku znázorňují dětskou vitalitu. Líbí se mi pravidelný pořad Dětského oddělení Čte táta netáta, kdy v pátek odpoledne berou rodiče své děti do knihovny na čtení vybraného muže. Nejsem si jistá, že by takhle hodně chodily do knihovny i španělské děti. 

Myslíš si, že české děti jsou oproti těm španělským něčím jiné?

Ano, jsou velmi slušné. Jsou dobře vychované, mají dobré způsoby, pořád říkají „prosím“… Do Dětského oddělení chodí také romské děti, a také se chovají slušně. Říkají: „Tak ty jsi ze Španělska? Řekni něco španělsky…“

Pociťuješ jako cizinka mezi romskými a českými dětmi nějaké rozdíly?

Ano, ale já Romy znám, vyrostla jsem v romském bloku. A nikdy jsem s nimi neměla žádné problémy. Samozřejmě že některé děti nechodí do školy, hodně rodin nechce žít takovým tím naším „normálním“ způsobem… Někdy se mi nelíbí, jakým způsobem žijí, ale respektuji je. 

Má s Romy nějaké problémy španělská společnost?

Myslím si, že je to právě naopak, že se je snažíme získat. Představujeme jim výhody naší společnosti, propagujeme vzdělání atd. Někteří Romové pracují v normálních povoláních – v nemocnicích, na školách, v knihovnách… Řekla bych, že jsou mnohem víc integrovaní než tady.

Takže jsi slyšela o tom, že v Čechách s Romy společnost problém má?

Ano, vím, že z nich má řada Čechů strach – stejně jako z běženců. 

A co si o tom myslíš?

Myslím si, že by to mělo být o respektu: pokud jedni uznávají druhé, nemělo by pro ty druhé být problém uznávat první. A ohledně uprchlíků – mluvila jsem s některými staršími lidmi v Ústí, kteří se jich bojí, protože prý pocházejí z jiné kultury, a nezmění se. Ale já si říkám – proč by se měli měnit? Ve Španělsku jsme zvyklí na hodně imigrantů, většinou z Afriky, včetně muslimů. Na začátku jsme se také báli, ale teď je to O.K., nic se nestalo. Samozřejmě pro nás představují velkou finanční zátěž, ale společný každodenní život funguje bez problémů. Někdy jsou problémy s burkou – ženy se v ní chtějí koupat ve veřejných bazénech, což je samozřejmě nehygienické, a jsou vykázány – a pak je nám vytýkáno, že jsme rasisti… V Čechách mi připadá, že se lidé bojí burky, už když v ní ženu vidí. Ale proč by někdo nemohl nosit burku, když chce? Takže já chápu obavy z uprchlíků z ekonomických důvodů, ale ne příliš z příčin kulturních.



Španělé jsou tak otevření jenom doma, v cizině je to naopak

Teď jsi tu již déle, změnil se tvůj pohled na to „ošklivé“ Ústí?

To moc ne. Ústí je prostě ošklivé. 

Skutečně na něm nevidíš nic pěkného?

Ty kopce okolo jsou samozřejmě krásné. Moje město je suché, skoro jako by bylo v poušti, takže všechno zelené velmi vítám. Ale myslím si, že na Ústí je ještě něco horšího, než ty ošklivé budovy a ulice – a to lidé. Vypadají unaveně, depresivně, někteří jsou vyloženě pomatení. Stačí čekat na autobus, a už vedle sebe máte někoho, kdo si mluví sám pro sebe a dělá nějaké podivnosti… A to každý den. Z lidí cítím, že to město nemají rádi. 

Cestovala jsi už trochu po Čechách. Je podle tebe Ústí v té své „ošklivosti“ český unikát? 

Praha je samozřejmě úplně jiná, je tam hodně turistů. Dále jsem byla v Ledči nad Sázavou, což je menší město, ale tam jsem cítila, že lidé ho rádi mají. Byla neděle odpoledne, bylo hezky a oni si vyšli ven a užívali si to. A jinou neděli jsem byla v Teplicích. Pršelo, na ulicích nebyl nikdo. Neděle jsou tu tak smutné! Nikdo není venku. Chtěla bych o víkendu něco dělat, ale nevím, co. Proto jsem velmi ráda za podniky, které vyvíjejí různé aktivity na ulici, jako Hraničář. Když jsem si ještě v Irsku zjišťovala něco o Ústí, bylo pro mě důležité vědět, zda je ve městě univerzita. Předpokládala jsem totiž, že pokud ano, tak tam budou mladí lidé, a bude tam živo. Ale Ústí živé není, i když tu univerzita je. Ano, občas jsou tu nějaké akce, ale určitě ne skutečně každodenní živý život. 

Jak se ti komunikuje se zaměstnanci knihovny?

No… Líbí se mi, že i když se mnou nedokáží mluvit anglicky, tak se na mě aspoň usmívají. Ale podle mě řada z nich anglicky aspoň trochu umí, jen se prostě stydí mluvit. A já bych byla skutečně ráda, kdyby se se mnou bavili, protože prostě nemám moc příležitostí se s někým v Ústí potkávat. Někteří jsou samozřejmě skvělí, zkoušejí se mnou mluvit rukama nohama. 

Nepotkala jsi v Ústí nebo v Čechách nějaké Španěly?

Ano, na jedné párty „Erasmáků“, kteří studují na místní univerzitě. Ale přišlo mi, že chtějí držet spíš s „erasmáckou“ partou, a nikoho jiného k sobě nepustí. Myslím si, že když jsme my Španělé doma, jsme hodně otevření, ale v cizině je to naopak – držíme se jenom nějaké malé skupiny. 

Cítíš se být sociálně izolovaná?

Potřebuju víc.

Co dobrovolníci jiných národností, které jsi v Čechách potkala?

Ale já potřebuju někoho pro každodenní život, někoho, kdo bude tady v Ústí. 

Co děláš, když jsi sama na koleji?

Spím, mluvím s rodinou po Skypu – i když to nemám ráda. Ale nic jiného mi nezbývá. 

A čteš?

Nepřinesla jsem si žádnou knihu ve španělštině, jenom jednu v angličtině. Ale byla na mě moc obtížná a nudila jsem se u ní. Tak jsem si v Oddělení anglické literatury půjčila jinou, ale ta byla zase moc jednoduchá, tak jsem se u ní nudila také. Spíš se dívám na filmy. Ráda jsem se procházela venku, klidně i sama, ale teď mám problém s kolenem. Jenže i když jsem šla ven, nakonec jsem si řekla: proč? Na co, když tu nikdo není, když se tu nic neděje… 

Neskončíme něčím optimističtějším?

Je to tu pro mě těžké, prostředí není z nejhezčích, ale hlavně, že jsem na čas mimo svou „komfortní zónu“. A tam se přece obvykle dějí zázraky! Ve Španělsku říkáme: Lo que no te mata te hace más fuerte, neboli co mě nezabije, to mě posílí…

Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+.

Ptal se: Jaroslav Balvín
Foto: Archiv Dětského oddělení Severočeské vědecké knihovny

18. listopadu 2015

Jak se stali knihovníky?

U příležitosti oslav 70. výročí SVKUL se knihovníci vyznávali z toho, jak se k takové práci dostali. Připomeňme si dvě ukázky:

Proč jsem knihovnicí? 

Nebudu vyprávět, jak možná někteří očekávají, jak jsem se dostala k povolání knihovníka, protože jsem si ho nenašla. Bylo tomu právě naopak. Knihovnictví si totiž našlo mne. 

Sklony ke sběru a uchovávání dat se projevily již v nejútlejším dětství. Jasně pozorovatelná touha po systematickém třídění se ukázala například už v řazení dudlíků podle barev, později plyšáků a panenek podle velikostí. Z toho důvodu jsem preferovala matrjošky, to se rodiče trefili. Zatímco kamarádky převlékaly panenkám šatičky, já si o nich vytvářela fiktivní seznamy všech možných statistických údajů, abych je následně mohla třídit a řadit. Sestavovala jsem seznamy všeho a následně k tomu pochopitelně, pro přehled, seznamy seznamů. Bylo třeba stanovit popis nejen všech hraček, ale také třeba nití v šitíčku, kapesníků, koření či lahví od piva. Co se do seznamů nevešlo, tvořilo zvláštní sektory. První reflektovanou existenciální úlevou pro mne bylo poznání abecedy. Tak přece lidé kromě chaosu vytvořili i nějaký pořádek! Od té doby už nemám výmysly, ale pravé, doopravdické seznamy. 

Někdy bylo těžké donutit rodiče, aby pochopili, že každá věc má svoje místo. Nebo že mi trvalo dlouho, než jsem v botníku nastolila přehledný, logický řád, který bych doporučila každému dodržovat. Když jsem nastoupila do první třídy základní školy, maminka mne přihlásila do knihovny. Nemusím asi vysvětlovat, že jsem zakusila poprvé v životě pocit, že jsem se ocitla ve vesmíru, do něhož patřím. Každá knížka měla nejenže svoje místo a svoje přiřazené číslo, ale dokonce i počáteční písmenko autora pěkně přehledně na hřbetu knihy (doma mi to maminka nedovolila!). Zcela mě fascinoval lísteček uvnitř, z něhož se dalo vyčíst, kdy a kolikrát byla knížka vypůjčená. Uklidňoval mne onen prostor, v němž bylo nahromaděno tolik vědomostí, ve kterých se zároveň dá přehledně orientovat. Někdy v té době jsem si uvědomila také to, že jsou to právě knížky, co mě baví uspořádávat úplně ze všeho nejvíc.

Láska ke knihám by byla na samostatnou kapitolu... Když se člověk zavřel s knížkou, byl okolím tak nějak respektován. A knížka voněla a vždycky mě něco nového naučila. Dala se založit a přes noc nikam neutekla, jak se to při mém rytmu stávalo s mnoha věcmi v životě. V pokojíčku jsem knížek měla postupně víc a víc, ale že se způsobu, jakým je řadím od druhé třídy, říká MDT, jsem se měla dozvědět až zhruba o deset let později. V pubertě bylo také těžké vysvětlovat vrstevníkům, že nepůjdu „pařit“, protože jsem si v knihovně všimla hned několika nesprávně založených knih a chci je tam jít založit správně. Když jsem u školního psychologa vyplnila osobnostní test MBTI a výsledný index vyplivl, že vhodným povoláním je pro mne knihovník, příliš mne to nešokovalo. A pak už jsem jen počkala, až ten vlak pojede, abych do něj mohla naskočit. Máloco ve svém životě vidím takhle jasně, ale tohle ano  s odstupem doby vidím tu odpověď na otázku „proč jsem se stal knihovníkem?“ – protože nebylo jiné cesty. 

Snad jediné, co jsem se musela naučit a nebylo mi to vrozené, byla vzhledem k mé introvertní povaze práce s lidmi. Lidé jsou totiž pohyblivou a nepředvídatelnou jednotkou a tímto svým charakterem, jenž je jim bytostně vlastní, vnáší do křehkého řádu chaos. Dodnes si pamatuji pocit trémy a chvění, když ke mně mířil první čtenář. Inu, nezbývalo, než se s tím nějak popasovat. To se odehrálo, překvapivě, systematicky. Připustila jsem si, že úplně celý vesmír, jejž obdivuji jako dokonale systematický celek, je ve své podstatě dynamický. A proto by bylo fajn, kdybych prvek dynamiky vnesla i do své práce a nedusila své systémy statičností. A tak jsem se postupně otevřela lidem a teprve tehdy vstoupil do mého povolání nejen pocit správnosti a patřičnosti, ale skutečné lásky. Vše se krásně doplnilo a spojilo. S něčím jsem přišla, ale něco důležitého se naučila a pochopila až zde. Že knihovnu nedělá knihovnou žádná nehybná struktura, ale především živoucí proud, směs pohybu, událostí a náhod, zkrátka to, čemu se říká život.

                                                                                                                     Text: Hana Netrhová

Knihovníkem jsem být nikdy nechtěl

Chtěl jsem být kosmonautem, pankáčem nebo dívčím instruktorem. Vesmír se už ale dávno propadl do černé díry, punk je mrtev a všechny holky široko daleko už se všechno naučily samy.

Pak jsem chtěl být prezident Spojených států, ale stal se jím Afroameričan.

Chtěl jsem být Afroameričan, ale bál jsem se, že mě sbalí Iva Pekárková.

Chtěl jsem být poslední Havlova milenka, ale předběhla mě Obermannka.

Chtěl jsem diskutovat o uprchlících, ale jediného jsem neviděl.

Chtěl jsem tedy utéct sám, ale šlo to už jen do Sýrie.

Tak jsem chtěl aspoň poslat déemesku,

ale omylem jsem poslal ememesku

své manželky v nedbalkách,

a tak jsem měl po ptákách.

Chtěl jsem nebýt dnešní, ale neměl jsem deštník.

Tak jsem chtěl aspoň vědět,

co je heslem dne,

ale neřekli mi PIN.

Chtěl jsem být in, ale pronásledoval mě stín

– mého otce.

Chtěl jsem mír, ale řekli – nebude, řekni sýr.

Chtěl jsem ukrást standardu, ale nevěděl bych, jak z toho ven.

Tak jsem aspoň chtěl, aby mi matka neprala trenky,

a teď peru ženě podprsenky.

Chtěl jsem být všeználek, ale věděl jsem málo.

Tak jsem chtěl být neználek, ale na to jsem věděl příliš.

Chtěl jsem být Kafka, ale to by byl dlouhý proces.

Chtěl jsem počkat na Godota,

ale nešel…

a nešel…

Chtěl jsem obsluhovat anglického krále, ale tím bych si moc nenahrabal.

Chtěl jsem vést Houpací koně, ale měl jsem pověst povětroně.

Chtěl jsem psát jak Hašek, ale na to jsem byl moc velký šašek.

Chtěl jsem si něco vyříkat s Klausem, ale naprosto – naprosto mě neposlouchal.

Chtěl jsem vystrčit drápky, ale zatnuli mi tipec.

Chtěl jsem hrát karty, ale byly už rozdané.

Chtěl jsem být svatoušek, ale dal jsem si doušek.

Chtěl jsem nic nechtít, ale to chtěl už Buddha.

Chtěl jsem holku, ale už jsem jednu měl.

Tak jsem chtěl kluka, ale tekla v něm Punkva.

Chtěl jsem se v ní smočit, ale začal jsem se točit.

A když jsem přestal, ocitl jsem se tady.

Takže zpátky k věci:

chtěl jsem se stát knihovnicí.

Ale to se nestalo.

A tak jsem se stal knihovníkem. 

                                                                                                                    Text: Jaroslav Balvín