Zobrazují se příspěvky se štítkemSlužby. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSlužby. Zobrazit všechny příspěvky

27. února 2017

Vegetační rok začíná – vzhůru pro semínka


 Zahrady se mnohde ještě choulí pod sněhem, avšak zkušení a zodpovědní zahradníci a zahrádkáři už vědí, že jim začíná práce, která přinese ovoce v dřívější sklizni zeleniny nebo množství krásných květů hlavně u letniček. Právě teď nastal čas na předpěstování semínek, které už jako sazeničky zasadíme do zahrad po „zmrzlých“. Po loňské sklizni jsme Semínkovnu obohatili o řadu nových druhů semen. Ze zeleniny můžeme nabídnout různé dýně, papriku, meloun nebo oblíbenou ačokču. Širší portfolio máme v okrasných květinách, kde letničky tvoří významnou položku. Nabídku tvoří aksamitníky, cínie, křídlatý tabák, slézovec, laskavec, verbena, okrasné africké kopřivy (vhodné do interiéru i do truhlíku) nebo velmi vděčné popínavky černooká Zuzana či kobea, jež na slunci vytvoří nekonečnou záplavu květů. U trvalek, kterých máme na výběr nespočet, se můžete rozhodnout, zda půjdete rychlejší cestou předpěstování, nebo je zasadíte rovnou do záhonu a počkáte na květy případně do dalšího roku.

Proto neváhejte a přijďte se podívat do Regionální studovny v budově Velká Hradební na vše, co skýtá místní Semínkovna. A máte-li chuť se s dalšími podělit o svá semínka, můžete je zanechat právě tam, nebo doplněná popiskem druhu a místa sběru s odkazem Semínkovna odevzdat na kterékoliv pobočce knihovny.  Sdílení a pěstování zdar.




Text: Hanka Lukešová
Foto: Jaroslav Balvín

6. června 2016

Přijďte si k nám půjčit… semínka!

První ústeckou semínkovnu najdete v knihovně.

Nevíte, co pojem „semínkovna“ znamená? Je to jednoduché: lidé spolu v „semenných bankách“ sdílejí osivo rostlin a plodin. Nejdříve si semena půjčí, přebytky osiva z následné vlastní sklizně pak do semínkovny vracejí. Semínkovna tak představuje ekonomický i ekologický způsob pěstování. 
Jaké osivo je v semínkovně vítané? Za prvé osivo zdravé, z rostlin pěstovaných bez použití chemických hnojiv a postřiků. Za druhé osivo reprodukovatelné, tj. nikoli hybridní jednoleté osivo ze zkřížených rostlin (označené bývá značkou F1). Semínkovna není určena ani pro osivo invazivních rostlin a rostlin chráněných autorskými právy (např. GMO). 
Semínkovna tak usiluje o zachování co největší rozmanitosti druhů. Pečuje hlavně o staré a tradiční odrůdy, které by mohly ze země nenávratně zmizet. Francouzský koncept v Čechách loni adaptovala nadšená pěstitelka Klára Hrdá, která založila popularizační a instruktážní web a podnítila vznik prvních semenných bank u nás.  
Více informací o ideji semínkovny naleznete na adrese seminkovny.wordpress.com. Naši semínkovnu pak najdete v Regionální studovně vědecké části knihovny ve Velké Hradební 49 (http://www.svkul.cz/pro-ctenare/seminkovna/). 
Několik semen k zapůjčení v naší semínkovně již máme. Chcete-li přinést vlastní osivo, odevzdejte nám ho prosím v papírovém sáčku popsaném názvem odrůdy, místem a datem sklizně, případně několika vlastními radami ohledně jeho výsadby.   


Text & foto: Jaroslav Balvín

17. května 2016

Čtení pro děti v nemocnici


Nikdo zrovna asi nekřičí radostí, pokud musí nějaký čas strávit v nemocnici. A jedná-li se navíc o dítě školou povinné (a dokonce i nepovinné), je nasnadě, že se nabízí otázka, jak dětem pomoci překonat náročné chvíle. A v tu chvíli přišel ten nápad! Myšlenka realizovat aktivitu, která může zpestřit dětem a jejich rodičům pobyt v nemocnici, vznikla před nedávnem v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem. A když se jedná o nápad pracovníků knihovny, je samozřejmé, že se jedná o aktivitu s knížkou. Vznikl tak projekt čtení pro děti v nemocnici, jenž rozšířil skupinu dalších projektů knihovny, kterými se knihovnice a knihovníci snaží dostat knihy pro veřejnost i na netradiční místa (jako je koupaliště či vlakové nádraží).

Po domluvě s nemocnicí a nutné přípravě těch, kteří se na čtení přihlásili, obsahující i nervózní otázky typu „Budou děti vůbec poslouchat, když si hrají jen počítačové hry?“ nebo „Děti přece nechtějí číst, nebude to fiasko?“, čtení začalo a po několika měsících fungování tohoto projektu již lze říci, že je úspěšný. Ano, čtení nezajímá všechny děti; ano, čtení pro neznámé obecenstvo může být téměř riskantní podnik; ano, čtení pro děti vyžaduje jistou míru empatie a zkušenosti; ano, čtení pro děti není jenom o přečtení několika vět z vybrané knížky (mimochodem, i ta musí být vybrána hodně pečlivě!), je to o navázání sice krátkého, ale přece jen kontaktu a navození příjemné atmosféry, etc., etc.

Čtení probíhá každých 14 dní a má pro předčítající výhody i nevýhody: děti se v nemocnici střídají, a tak lze vybírat pokaždé jinou knihu a jiné čtení, není ale možné číst na pokračování a není možné se těšit na malého kamaráda z minulého čtení. Do scénářů těchto setkání s dětmi v nemocnici se vejde nejen čtení, ale také krátké kvízy, soutěžičky nebo kreslení. Do projektu jsou nově zapojeni i dobrovolníci, s nimiž knihovna a nemocnice spolupracuje, a hasiči z Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Snad se tato nově vzniklá iniciativa stane dlouholetou tradicí.




Text: PhDr. Miroslav Bünter
Foto: Jan Černecký a Karel Pech

9. prosince 2015

„Neděle jsou tu tak smutné!“

Nad vyprázdněným Ústím o víkendu se pozastavuje Španělka Elvira Abellán (1988), která u nás od začátku září působí jako dobrovolnice. 15. prosince od 17:00 bude se svou kolegyní, Shushanik Zargaryan z Arménie, vyprávět v půdní vestavbě Lidové části knihovny (W. Churchilla 3) o tom, jak ve Španělsku vypadá advent a Vánoce. 

Jaké jsou Vánoce ve Španělsku? 

Asi delší než u vás, slavíme je dva týdny. Dárky si dáváme v noci mezi 5. a 6. lednem, tedy před Třemi králi. Jíme všechno. Hlavně maso – ryby, jehněčí, sele – a pak spoustu cukroví. Máme také dost tradic, např. v posledních vteřinách roku pro štěstí najednou sníme dvanáct bobulí vína. 

V Ústí trávíš už víc než čtvrt roku, pomalu se chystáš udělat si pauzu doma. V jakém rodinném kruhu budeš slavit Vánoce?

Můj otec je už na penzi. Dřív měl bar, a ještě když jsem studovala, vypomáhala jsem tam jako číšnice. Matka pomáhá jedné rodině v domácnosti. Bratrovi je osmnáct, studuje na střední škole, sestře je devětadvacet. Žije v Bruselu, pracuje v montessoriovských školách a učí se francouzsky. 

Vystudovala jsi dějiny umění v Murcii a kulturní management ve Valencii. Měla jsi možnost věnovat se těmto oborům po škole?

Ne. Nemohla jsem najít práci, která by se toho dotýkala. Popravdě jsem to ani moc nezkoušela. Protože pokud chce člověk ve Španělsku pracovat v muzeu, musí splnit povinnou státní zkoušku, na níž se musí hodně naučit a získat dost praxe. Musí jít na jednu konkrétní, velmi drahou akademii, protože tam jsou k dispozici skripta, která potřebuje. Ovšemže se na tu zkoušku může připravit sám, ale to je skutečně hodně náročné. Na konci je k dispozici stejně jen konkurz na jedno až pět míst pro tisíce lidí, kteří kvůli tomu tak tvrdě studují. Přesto se mi po škole podařilo vypomáhat ve dvou muzeích, ale pouze krátce. 

Jaké to tedy po škole bylo?

Na začátku celkem fajn. Práce číšnice, kterou jsem si našla, mě ze začátku docela bavila. Říkala jsem si, že aspoň budu mít čas přemýšlet o tom, co dělat dál. Ale pak jsem zapadla do každodenní rutiny – jenom pracovat, vydělávat a spořit, což bylo hloupé, protože jsem nevěděla, na co vlastně spořím. A stejně toho nebylo moc. De facto jsem měla minimální plat, v dobrých měsících kolem osmi set eur, a byla to dost dřina. 

Takže jsi absolventkou univerzity a nemůžeš sehnat práci, jež by odpovídala oboru, který jsi vystudovala. Je to situace mezi tvými vrstevníky ve Španělsku normální? 

Ano, je obvyklá. Moji spolužáci skončili v McDonald´s nebo u Burger Kingu. Řada z nás ale vyjíždí do ciziny. Děláme tam to samé, ovšem za mnohem víc peněz, navíc se učíme jazyky, poznáváme jiné země a lidi. 

Někdo ale asi ve Španělsku zůstává…

Ano, většinou mladí s dlouhodobými partnery. Ti se s takovou prací jako obchodní asistent nebo číšník musejí smířit, i když studovali. Chtějí normální život s dětmi, auty a domy. Ale mně to přijde jako rozhodnutí navždycky: budou dělat to samé na tom samém místě až do konce života. A to teď není nic pro mě. 

V roce 2011 vzbudily celosvětový ohlas protesty španělské mládeže 15-M. Myslíš si i ty, že v případě neuplatnění mladých lidí na španělském trhu práce jde o chybu vlády? 

Jistě že to není naše chyba. Tak jako tak si myslím, že na tom Španělsko hodně tratí: celá moje generace studovala na dobrých univerzitách, ale teď jsme skoro všichni v cizině. Na co nám to studium vláda částečně platila? Výsledky toho úsilí jsou v jiné zemi. Např. v Německu prý není tak běžné, že by skoro všichni chodili na univerzity. A tak berou i nás ze Španělska na dobře placená a často i kvalifikovaná místa. Např. španělské sestřičky jsou velmi vyhledávané v Anglii, protože na rozdíl od těch anglických umějí i píchnout injekci nebo něco zašít, ne jenom dát pacientovi zapít prášek.

Také ty ses nakonec rozhodla za prací vycestovat za hranice, do Irska. Co jsi tam dělala? 

Čtyři a půl měsíce jsem pracovala jako chůva. Bylo to fajn, protože rodina byla napůl irská, napůl argentinská, takže jsme se mohli domluvit i španělsky. Kromě práce jsem se učila angličtinu a cestovala. Irsko není moc veliká země, tak jsem za tu dobu viděla docela dost. Zároveň jsem čekala, zda Dům zahraniční spolupráce v Česku a potom i Evropská komise schválí můj dobrovolnický projekt, který si už tehdy vybrala ústecká knihovna. Kdyby ten projekt akceptován nebyl, asi jsem pořád v Dublinu. 



České děti jsou velmi dobře vychované

Jak ses dozvěděla o možnosti dobrovolně pracovat v evropských organizacích, čili o tzv. Evropské dobrovolné službě?

Před třemi roky vyjela moje sestra jako dobrovolnice do Polska. Ve Wroclawi jsem ji jednou navštívila, a ta idea se mi docela líbila. Loni jsem pak sama jednu dobrovolnou službu absolvovala, a to v Bulharsku. Šlo o organizaci pořádající letní filmový festival jménem In the Palace. V Balchiku, kde se odehrával, jsem jeden měsíc pracovala až po skončení samotného festivalu, ve třicetičlenné skupině mladých lidí z pěti různých zemí. Ukazovali nám vítězné krátké filmy, mluvili o tom, jak je festival zorganizovaný. Pak jsme točili vlastní filmy a podíleli se na aktivitách s mladými lidmi v bulharských městech. 

Proč sis pro nynější dobrovolnou službu vybrala jako zemi Česko a jako organizaci knihovnu?

Popravdě jsem se hlásila na různá místa s různými projekty. Na začátku jsem byla příliš vybíravá a obesílala jenom organizace, které mě skutečně zajímaly – ale nikde to nevycházelo. Tak jsem začala psát do vícero institucí. Bývala bych ráda vyjela do středomořských, Španělsku podobnějších zemí jako Itálie, Chorvatsko nebo Řecko. Kdybych byla v takové Itálii, italsky bych se asi za těch deset měsíců naučila. Nakonec vyšlo Česko, kde máte pro někoho z rodiny románských jazyků velmi obtížný jazyk. Tak jako tak jsem ráda i za tuhle příležitost, protože jinak bych Čechy asi nikdy nepoznala. 

Měla jsi nějaká očekávání o naší zemi, o Češích?

Věděla jsem, že lidé jsou tady oproti Španělům chladnější a uzavřenější. Ústí mě ale skutečně šokovalo. Když jsme sem přijeli z letiště a koukala jsem se ven okénkem auta, říkala jsem si – to je něco příšerného. Bála jsem se už dopředu, protože jsem alergická a mám astma, a na internetu jsem našla, že Ústí je velmi znečištěné. Ale ukázalo se, že tohle už není tak docela pravda. 

Byla jsi šokovaná i studentskými kolejemi, kde jsi ubytovaná?

Ne, protože jsem čekala něco daleko horšího. Zaráží mě však, že recepční neumějí ani trochu anglicky, i když na kolejích bydlí dost studentů ze zahraničí z programu Eramus. Všechny důležité věci, jako že nepoteče voda, nepojede výtah nebo že nebude elektřina, jsou vždycky napsány jenom česky. 

Jaký byl tvůj první den v knihovně?

Na začátku jsem se trochu bála, protože jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Měla jsem sice k ruce plán, kde a kdy mám být, ale nebylo mi jasné, co tam vlastně budu dělat. Na začátku mě Zuzana Čermáková, která v knihovně koordinuje spolupráci s dobrovolníky, představila snad úplně všem zaměstnancům, což jsem nechápala, protože přece nemám šanci zapamatovat si najednou tolik lidí. A říkala jsem si přitom – to je to tak velké místo, tolik lidí, tolik oddělení!

Jak vypadá knihovna ve tvém městě?

Ta městská je každopádně v jedné budově a je o dost modernější. Ale já jsem chodila spíš do univerzitní knihovny. Zaráží mě, že ve vaší knihovně není moc prostoru na čtení a studování. U nás je daleko obvyklejší zůstávat s knihami, nebo třeba s počítačem v knihovně, klidně celý den. Tady je to mnohem víc o tom půjčit si knihu a zase jít. Ale dokážu ocenit, že máte tak hodně akcí pro veřejnost.

Co je náplní tvé práce v knihovně?

Učím zaměstnance španělštinu, pomáhám v půjčovně a ve studovnách s tím, s čím je třeba. V Oddělení anglické literatury jsem připravila výstavu o Vánocích ve Španělsku. Budu mít prezentaci o Španělsku – první bude teď 15. prosince o španělských Vánocích. Pomáhám také v Dětském oddělení, spoluorganizuji Open English Club (debatní kroužek v angličtině, který je otevřený všem zájemcům v budově Vědecké části knihovny ve V. Hradební 49 každý čtvrtek v 16:00).

Co z toho je pro tebe nejzábavnější?

Práce s dětmi. Hlavně kvůli tomu, že se se mnou nebojí komunikovat, i když neumějí anglicky. Zkoušejí to všelijak – rukama nohama, s „Easy Czech“, nosí si s sebou slovníčky… Baví se se mnou, což většina dospělých nedělá, ani když anglicky trochu umí – asi proto, že se stydí. Nedávno mě Lucie Derkačová z Dětského oddělení nechala s dětmi úplně samotnou. Řekla, že to tak bude lepší, protože nebude fungovat jako spojovací můstek, a děti se budou obracet přímo na mě. A opravdu to nějak šlo… S dětmi se můžu také realizovat výtvarně, což je moje hobby. 

Čemu z výtvarna se věnuješ?

Všemu… Když vidím něco zajímavého, chci si to udělat sama. Třeba nabarvit si tričko, vyrobit bižuterii, pracovat s papírem – dělat origami…

A co jsi dosud zkoušela vyrábět s ústeckými dětmi?

Zatím jsme měli čtyři workshopy (Dětské oddělení knihovny bude avizovat ty další na svých stránkách). Na tom prvním jsme vyráběli tygří masku z papíru. Na druhém skřítky z šišek, větviček a listí, které jsem našla v parku: lidé, kteří mě tam viděli, si museli říkat, že jsem blázen… A na jiném workshopu jsme se věnovali japonské dekoraci. Vyráběli jsme létající kapry, kteří v Japonsku znázorňují dětskou vitalitu. Líbí se mi pravidelný pořad Dětského oddělení Čte táta netáta, kdy v pátek odpoledne berou rodiče své děti do knihovny na čtení vybraného muže. Nejsem si jistá, že by takhle hodně chodily do knihovny i španělské děti. 

Myslíš si, že české děti jsou oproti těm španělským něčím jiné?

Ano, jsou velmi slušné. Jsou dobře vychované, mají dobré způsoby, pořád říkají „prosím“… Do Dětského oddělení chodí také romské děti, a také se chovají slušně. Říkají: „Tak ty jsi ze Španělska? Řekni něco španělsky…“

Pociťuješ jako cizinka mezi romskými a českými dětmi nějaké rozdíly?

Ano, ale já Romy znám, vyrostla jsem v romském bloku. A nikdy jsem s nimi neměla žádné problémy. Samozřejmě že některé děti nechodí do školy, hodně rodin nechce žít takovým tím naším „normálním“ způsobem… Někdy se mi nelíbí, jakým způsobem žijí, ale respektuji je. 

Má s Romy nějaké problémy španělská společnost?

Myslím si, že je to právě naopak, že se je snažíme získat. Představujeme jim výhody naší společnosti, propagujeme vzdělání atd. Někteří Romové pracují v normálních povoláních – v nemocnicích, na školách, v knihovnách… Řekla bych, že jsou mnohem víc integrovaní než tady.

Takže jsi slyšela o tom, že v Čechách s Romy společnost problém má?

Ano, vím, že z nich má řada Čechů strach – stejně jako z běženců. 

A co si o tom myslíš?

Myslím si, že by to mělo být o respektu: pokud jedni uznávají druhé, nemělo by pro ty druhé být problém uznávat první. A ohledně uprchlíků – mluvila jsem s některými staršími lidmi v Ústí, kteří se jich bojí, protože prý pocházejí z jiné kultury, a nezmění se. Ale já si říkám – proč by se měli měnit? Ve Španělsku jsme zvyklí na hodně imigrantů, většinou z Afriky, včetně muslimů. Na začátku jsme se také báli, ale teď je to O.K., nic se nestalo. Samozřejmě pro nás představují velkou finanční zátěž, ale společný každodenní život funguje bez problémů. Někdy jsou problémy s burkou – ženy se v ní chtějí koupat ve veřejných bazénech, což je samozřejmě nehygienické, a jsou vykázány – a pak je nám vytýkáno, že jsme rasisti… V Čechách mi připadá, že se lidé bojí burky, už když v ní ženu vidí. Ale proč by někdo nemohl nosit burku, když chce? Takže já chápu obavy z uprchlíků z ekonomických důvodů, ale ne příliš z příčin kulturních.



Španělé jsou tak otevření jenom doma, v cizině je to naopak

Teď jsi tu již déle, změnil se tvůj pohled na to „ošklivé“ Ústí?

To moc ne. Ústí je prostě ošklivé. 

Skutečně na něm nevidíš nic pěkného?

Ty kopce okolo jsou samozřejmě krásné. Moje město je suché, skoro jako by bylo v poušti, takže všechno zelené velmi vítám. Ale myslím si, že na Ústí je ještě něco horšího, než ty ošklivé budovy a ulice – a to lidé. Vypadají unaveně, depresivně, někteří jsou vyloženě pomatení. Stačí čekat na autobus, a už vedle sebe máte někoho, kdo si mluví sám pro sebe a dělá nějaké podivnosti… A to každý den. Z lidí cítím, že to město nemají rádi. 

Cestovala jsi už trochu po Čechách. Je podle tebe Ústí v té své „ošklivosti“ český unikát? 

Praha je samozřejmě úplně jiná, je tam hodně turistů. Dále jsem byla v Ledči nad Sázavou, což je menší město, ale tam jsem cítila, že lidé ho rádi mají. Byla neděle odpoledne, bylo hezky a oni si vyšli ven a užívali si to. A jinou neděli jsem byla v Teplicích. Pršelo, na ulicích nebyl nikdo. Neděle jsou tu tak smutné! Nikdo není venku. Chtěla bych o víkendu něco dělat, ale nevím, co. Proto jsem velmi ráda za podniky, které vyvíjejí různé aktivity na ulici, jako Hraničář. Když jsem si ještě v Irsku zjišťovala něco o Ústí, bylo pro mě důležité vědět, zda je ve městě univerzita. Předpokládala jsem totiž, že pokud ano, tak tam budou mladí lidé, a bude tam živo. Ale Ústí živé není, i když tu univerzita je. Ano, občas jsou tu nějaké akce, ale určitě ne skutečně každodenní živý život. 

Jak se ti komunikuje se zaměstnanci knihovny?

No… Líbí se mi, že i když se mnou nedokáží mluvit anglicky, tak se na mě aspoň usmívají. Ale podle mě řada z nich anglicky aspoň trochu umí, jen se prostě stydí mluvit. A já bych byla skutečně ráda, kdyby se se mnou bavili, protože prostě nemám moc příležitostí se s někým v Ústí potkávat. Někteří jsou samozřejmě skvělí, zkoušejí se mnou mluvit rukama nohama. 

Nepotkala jsi v Ústí nebo v Čechách nějaké Španěly?

Ano, na jedné párty „Erasmáků“, kteří studují na místní univerzitě. Ale přišlo mi, že chtějí držet spíš s „erasmáckou“ partou, a nikoho jiného k sobě nepustí. Myslím si, že když jsme my Španělé doma, jsme hodně otevření, ale v cizině je to naopak – držíme se jenom nějaké malé skupiny. 

Cítíš se být sociálně izolovaná?

Potřebuju víc.

Co dobrovolníci jiných národností, které jsi v Čechách potkala?

Ale já potřebuju někoho pro každodenní život, někoho, kdo bude tady v Ústí. 

Co děláš, když jsi sama na koleji?

Spím, mluvím s rodinou po Skypu – i když to nemám ráda. Ale nic jiného mi nezbývá. 

A čteš?

Nepřinesla jsem si žádnou knihu ve španělštině, jenom jednu v angličtině. Ale byla na mě moc obtížná a nudila jsem se u ní. Tak jsem si v Oddělení anglické literatury půjčila jinou, ale ta byla zase moc jednoduchá, tak jsem se u ní nudila také. Spíš se dívám na filmy. Ráda jsem se procházela venku, klidně i sama, ale teď mám problém s kolenem. Jenže i když jsem šla ven, nakonec jsem si řekla: proč? Na co, když tu nikdo není, když se tu nic neděje… 

Neskončíme něčím optimističtějším?

Je to tu pro mě těžké, prostředí není z nejhezčích, ale hlavně, že jsem na čas mimo svou „komfortní zónu“. A tam se přece obvykle dějí zázraky! Ve Španělsku říkáme: Lo que no te mata te hace más fuerte, neboli co mě nezabije, to mě posílí…

Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+.

Ptal se: Jaroslav Balvín
Foto: Archiv Dětského oddělení Severočeské vědecké knihovny

7. října 2015

Svátek seniorů

Ve středu 30. září 2015 se v atriu magistrátu konal Svátek seniorů. Severočeská vědecká knihovna se stejně jako v loňském roce zúčastnila, aby mohla seniorům (a dalším návštěvníkům akce) prezentovat a přiblížit služby, které nabízí.

Vzhledem k tomu, že poslední zářijový den nám přálo počasí a až na vítr, který se občas přehnal přes náš stánek, bylo příjemně a slunečno, navštívilo akci poměrně velké množství lidí. Na celé akci panovala velmi milá a přátelská atmosféra a návštěvníci se povětšině dobře bavili. Byl zde například stánek, u kterého si senioři mohli dát zdarma kávu, nebo stánek, ve kterém městská policie ukazovala, jak správně poskytovat první pomoc.

Stánek knihovny byl umístěn velmi výhodně vedle pódia, na kterém probíhal doprovodný program, a vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici stan a vlajku s logem knihovny, bylo nás vidět téměř odevšad. Díky tomu se u stánku téměř neustále zdržovala menší či větší skupinka seniorů, kteří ochotně naslouchali našemu vyprávění o tom, co jim knihovna nabízí, a brali si od nás malé dárky (v podobě propisek, záložek a pohledů).

Největší úspěch měla podle mého názoru křížovka zaměřená na klasickou literaturu, po jejímž správném vyluštění si návštěvníci mohli vybrat a odnést jednu z knih, které jsme na tuto akci vzali. Na seniory také udělaly poměrně velký dojem výhody, které přináší Senior pasy, a spousta z nich si u našeho stánku proto rovnou zařídila (za pomoci našich knihovníků) registraci. Podle mého názoru se akce vydařila a doufám, že senioři, kteří náš stánek navštívili, nezapomenou na výhody a služby, o kterých jsme jim povídali, a přijdou nás brzy navštívit i na některou z našich poboček. 



                                                                               
                                                                                                                                   Text: Jan Černecký
                                                                                                                                   Foto: SVKUL

25. září 2015

Moje nejlepší volba

Ahoj, jsem Šuška (tak mi říkají moji čeští přátelé, ve skutečnosti se jmenuji Shushanik Zargaryan), je mi 21 let a jsem z Arménie. Loni jsem složila bakalářské zkoušky na Jerevanské státní univerzitě v oboru Ekonomika. Nyní jsem už druhý týden na projektu Evropské dobrovolné služby (EDS) a chci se s vámi podělit o některé své pocity, obavy a očekávání. Takže, přátelé, tohle nebude žádný formální článek, ale prostě přátelské vyprávění o mně a mých zkušenostech.

Ještě před rokem jsem o EDS nic nevěděla, ani jsem o těchto projektech neslyšela, nebo možná ano, ale neuvědomila jsem si, co to může znamenat. Můj příběh začal dnem, kdy mi jeden z mých přátel řekl něco o projektu pro mládež, který umožňuje cestování, pobyt v cizině, seznamování s mladými lidmi z ciziny a navazování nových přátelství. To bylo to jediné, co jsem pochytila. Bylo to během mého prvního projektu výměny mládeže. Byl to čas, kdy se mi otevřely dveře – vyhrála jsem díky tomuto projektu opravdu hodně, především nové přátele, ale nejdůležitější pro mě bylo, že jsem se dozvěděla o EDS...

Výše jsem napsala, že jsem loni ukončila univerzitu. Pokud byste byli v mé pozici v mé zemi, měli byste 3 možnosti, co dělat dál:

1. Pokračovat ve studiích

2. Najít si práci

3. Vdát se

Hmmm! První možnost? Ne, děkuji! Jsem příliš unavená a potřebuji pauzu. Jistě chci ve studiích pokračovat, protože si pohrávám s myšlenkou vystudovat magistra a stát se vysoce specializovanou ekonomkou, ale ne teď.

Druhá možnost? Možná. Zkoušela jsem ji a dostala jsem opravdu dobrou nabídku práce v jedné z nejlepších arménských bank. Ale nemyslíte si, že jsem ještě příliš mladá na to, abych strávila následující roky v nudné šedivé kanceláři? To si nechávám na později.

Třetí možnost? To snad nemyslíte vážně! Stále čekám na svého prince. Samozřejmě žertuji.

Takže EDS byla moje záchrana! Co byste si na mém místě vybrali lepšího? Znamenalo to cestování, nová místa, nové lidi, nové přátele, nová jídla, prostě tolik nových věcí. Ale samozřejmě kromě spousty nových věcí také spoustu problémů. Problémů? Kdo vlastně řekl problémů? Ne problémy, prostě jen výzvy, se kterými jsem se rozhodla s největším potěšením utkat.



My best choice

Hi, I’m Šuška (this is how my Czech friends call me, my full name is Shushanik Zargaryan), I’m 21 years old and I’m from Armenia. Last year I graduated at Yerevan State University in a Bachelor's degree in Economics. Now it’s my second week of European Voluntary project (EVS) and I want to share with you something from my emotions, fears, feelings and expectations. So my friends this is not going to be a formal article, but just friendly story about me and my experience. 


Less than a year ago I didn’t know anything about EVS, I even didn’t hear about it, or maybe I’d heard, but I didn’t realize what it can mean. My story started from the day when one of my friends told me about some youth projects which can give you an opportunity to travel, to be abroad, to meet foreign young people and to make new international friendship. This is the only thing I caught. It was during my first experience in youth exchange program. It was a time when the doors were opened for me – I won too much things from that project, especially new friends, but the most important thing was that after this project I learned about EVS…

I wrote above that last year I graduated at the university. If you are in my position in my country, there are 3 ways what to do next:

1. Continue studies

2. Find a job

3. Get married

Hmmm! First? No, thanks! I’m too tired of it, I need some rest. For sure I’m going to continue my studies, because I’m thinking about getting master’s degree and being really high specialized economist, but please not just now. 

Second? Maybe. I tried and I got really good opportunity to start my working career in one of the best banks in Armenia, but don’t you agree that I’m too young to spend my youth working in a boring grey office? I’ll keep it for my elder years. 

Third? Don’t even ask me! I’m waiting for my prince, I’m joking.

So EVS was my rescue! What could you chose better? This is traveling, new places, new people, new friends, new dishes, too many new things for you. But of course with this plenty of new things you will have also plenty problems. Problems? Who says problems? Not problems, just challenges, which I’m going to take with a great pleasure. 


Evropská dobrovolná služba je součástí vzdělávacího programu Erasmus+. V současné době Severočeská vědecká knihovna hostí nejen Arménku Shushanik, ale také Španělku Elviru.

Více informací o Evropské dobrovolné službě najdete na http://www.naerasmusplus.cz/cz/mobilita-osob-mladez/evropska-dobrovolna-sluzba/.

                                                                                

                                                                                    Text: Shushanik Zargaryan a Zuzana Čermáková
                                                                                    Foto: SVKUL

29. července 2015

Můj ústecký příběh

Bylo to teprve před rokem, kdy jsem se dozvěděla o programu Erasmus+ a zvláště o Evropské dobrovolné službě. Přestože jsem byla zavalená knihami, články a esejemi pro moji poslední dizertaci, rozhodla jsem se, že nastal ten správný čas, abych zkusila dobrodružství v cizí zemi, alespoň na šest měsíců. Tím bych si mohla splnit svůj sen.

Po pročtení velkého množství projektů jsem se v září zamilovala do jednoho: Šest měsíců v knihovně v České republice. Byl skvělý. Myslela jsem si, to je šance pracovat s knihami a pro knihy a zároveň učit svůj rodný jazyk! Ale nejdříve mě musí vybrat. A oni mě vybrali! Během čekání jsem získala svůj magisterský titul. A byl to právě tento den, 11. prosinec, kdy mi e-mailem přišlo oznámení o mém odjezdu do vzdáleného města, které nyní nazývám domovem.

Balila jsem své kufry mnohokrát. Stále jsem měla příliš mnoho věcí. A pak jsem odjela.

Všechno pro mě bylo poprvé: poprvé jsem letěla letadlem, poprvé jsem byla v České republice a poprvé v místě, jehož jazyk jsem vůbec neznala. Hodně věcí a emocí dohromady!

První dny byly dost těžké, cítila jsem se jako ryba na suchu, nerozuměla jsem, znala jsem jen několik jednoduchých vět pro přežití. Po čase moje melancholie zmizela a můj každodenní život byl plný rozdílných činností a nových zkušeností. Začala jsem komunikovat, abych lépe porozuměla a poznala své kolegyně a kolegy.

Začala jsem se cítit v práci užitečná a dostála jsem svým úkolům. Nikdy bych si nemyslela, že některé věci, o kterých jsem si myslela, že jsou tak snadné a jednoduché, mohou být ve skutečnosti tak složité. Učit rodný jazyk není legrace, zvlášť když je třeba najít na každý týden nová, zajímavá a okouzlující témata. Také překlad receptů z italštiny do angličtiny a čtení pohádky v češtině tomu nejnáročnějšímu publiku (dětem, samozřejmě) byly opravdové výzvy! Nadto jsem byla schopná čelit svému strachu z mluvení na veřejnosti a skončila jsem v regionální televizi a na Youtube! 

Čas ale letí tak rychle a je tu červenec. Zbývá už jen pár týdnů a tahle zkušenost, která poznamenala můj život, skončí. Budu postrádat toto město a stejně tak mi budou chybět všichni ti báječní lidé, které jsem měla tu čest potkat v těchto měsících a kteří mi pomohli na mé cestě. 

V Ústí nad Labem nechávám část svého srdce.

My story in Usti
It was one year ago I learnt about the Erasmus + program and in particular about EVS projects.
Even though I was overwhelmed by books, articles, essays for my last dissertation, I decided that it was the right time to look for an adventure in a foreign country for, at least 6 months. In this way I could have the chance to achieve a dream. 

After reading a huge number of projects, in September I felt in love with one: 6 months in a library, in the Czech Republic. It was perfect.  I thought that I could have the chance to work with and for the books and also to teach my native language!  But first they had to choose me. And they did! So, in the meanwhile I achieved also my Master's Degree. And it was that day, the 11th of December when I received the confirmation e-mail about my departure for this far city that now I call home.

I did the luggage too many times. I have too much stuff! And then I departed. Everything was a first-time-ever: first time on a plane by myself, first time in the Czech Republic and first time in a place where I don't know the native language at all. A lot of things and emotions all together!

First days were so difficult, I felt like a fish out of water, I didn't understand a word, I knew only some simple sentences necessary for surviving. After time the melancholy was no more with me and my everyday life was full of different activities and new experience.  I started to communicate, to understand the others and to know my colleagues. 

Then I started to feel useful at work and I achieved my objectives too.  I never believed that some things, that I believed to be so easy and simple, were in reality so complex. Teaching your native language is not a joke, especially finding every week new, interesting and captivating topics. Also to translate recipes from Italian to English and to read a fairytale in Czech to the most demanding public in the world (children of course!!) were a real challenge! Furthermore I was able to face my fear of speaking in public and I finished also on regional TV and Youtube! 

And then, I don't know where time is gone, it is already July. Only few weeks and this experience, that marked my life, will end. I will miss this city and I will miss as well all the wonderful people I had the honour to meet in these months and who helped me during my journey.
I leave a piece of heart in Usti nad Labem.

Mia storia a Usti
Esattamente un anno fa sono venuta a conoscenza del programma Erasmus + e nello specifico dello SVE. Nonostante fossi sommersa da libri, articoli e  saggi per quel libro che è la mia tesi di laurea decisi che era il momento giusto per affrontare un'avventura in un paese straniero, per almeno sei mesi. In questo modo avrei potuto realizzare un sogno.

Dopo aver letto tanti, ma davvero tanti, a settembre ebbi il cosiddetto colpo di fulmine. 6 mesi in una biblioteca, in Repubblica Ceca. Era perfetto. Pensai che avrei avuto l'occasione di lavorare con e per i libri e anche insegnare italiano! Ma, prima di tutto, dovevano scegliermi e così fu! Nel mentre mi sono laureata ed è stato proprio l'11 di dicembre che ho ricevuto quella mail che mi diceva che si partiva veramente per questo paese che e' diventata la mia casa per 6 mesi.

Ho fatto i bagagli troppe volte, mi sa che ho troppe cose! E così sono partita. Tutto è stato una prima volta: prima volta sull' aereo da sola, prima volta in Repubblica Ceca e prima volta in un luogo dove non conosco per niente la lingua.Tante cose ed emozioni insieme!

I primi giorni sono stati difficili, mi sentivo un pesce fuor d'acqua, non capivo una parola e conoscevo giusto le frasi necessarie per la sopravvivenza. Col passare del tempo la malinconia si allontanava e le mie giornate, la mia quotidianità si riempivano di cose nuove. Iniziavo a comunicare, a capire la gente, e a conoscere i miei colleghi e colleghe.

Sono riuscita a rendermi utile e a lavorare, a raggiungere i miei obiettivi. Mai avrei creduto che alcune cose, che davo scontate e semplici, fossero in realtà cosi complesse. Insegnare la propria lingua madre non e' uno scherzo, specialmente trovare argomenti che potessero risultare interessanti e coinvolgenti. Tradurre ricette di cucina dall'italiano all'inglese e leggere una favola al pubblico più esigente del mondo (i bambini naturalmente!) son state delle vere e proprie imprese! Inoltre son riuscita ad affrontare la mia paura di parlare in pubblico, finendo addirittura sulla tv regionale e su Youtube!

E poi, come se nulla fosse, e' arrivato luglio.. mancano poche settimane alla fine di quest'esperienza che mi ha segnato la vita. Questa città mi mancherà, come mi mancheranno tutte le meravigliose persone che ho avuto l'onore di incontrare in questi mesi.. e che mi hanno aiutato durante questo mio percorso.

Lascio un pezzo di cuore a Usti nad Labem.


                                                                                             Text: Giulia Manzella a Zuzana Čermáková
                                                                                             Foto: SVKUL


Malá poznámka:
Giulia Manzella strávila v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem šest měsíců v rámci projektu Evropské dobrovolné služby. Je to už třetí zahraniční dobrovolnice, se kterou jsme v knihovně mohli spolupracovat.
Více informací o Evropské dobrovolné službě získáte na webu programu Erasmus+ (http://www.naerasmusplus.cz/)

15. května 2015

Čarodějnická knihovna (30. 4. 2015)

Víra ve zlé a nečisté síly a jejich temnou moc se od dávných dob pojila s 30. dubnem (resp. nocí z 30. dubna na 1. května) a oblíbenou tradicí pálení čarodějnic, jež mělo zlo vyhnat. Letos si pracovníci lidové půjčovny troufli otevřít se temným silám a vpustit trochu magie mezi regály. Brzy se mezi zdmi prohánělo na košťatech sedm lítých čarodějnic a dokonce i jeden nesmělý čaroděj. Někteří návštěvníci měli oči plné děsu, pravděpodobně ti, kteří neměli čisté svědomí a na kontě měli upomínku. Jiní se odvážili míti žaludky plné dobrot. A že bylo z čeho vybírat! Stoly se prohýbaly pod usekanými prsty lapených čarodějnic, mísy přetékaly pavouky, šneky a krysami (libo smáčet v krvi hříšníků – sladké nebo slané?), pro konzervativnější jedince připravily mírnější čarodějky preclíky, bábovku s netopýry, koláčky s žížalami, bylinné pomazánky..., a kdo se osmělil, mohl si přímo z regálu vyzobnout bulvu vydloubnutou nešťastným potulným tovaryšům.

Ukoptěné ukazatele pak nasměrovaly zájemce buď ke kartářce, jež jim z tajemství karet věštila osud (zájem byl enormní, had čekatelů se táhl až do vedlejší místnosti), anebo do síně lektvarů a bylin. Zde se mohli čtenáři všemi smysly seznámit s velkým množstvím čarovných ingrediencí. Mnoho z nich knihovně věnovala či zapůjčila zkušená čarodějka-bylinkářka Venuše. Nechyběl ani hadí mord, kočičí dráp, můří noha a ovšemže Saxanino babské ucho. K dispozici byly také recepty na lektvary, které obyčejně zůstávají lidskému pokolení utajeny. Vážným zájemcům byla nabídnuta paleta odborných a specializovaných dokumentů, pergamenů, receptářů a lexikonů. Lexikon kouzel bohužel brzy se slovy: „Tak to by nešlo!“ zabavil ředitel čarodějnické školy poté, co se nejmenovaná čarodějnice pokoušela stát se smrtelnou. Z podávaných nápojů měl největší úspěch nápoj lásky, který musely čarodějnice dovářet ještě v zákulisí několikrát znovu, a několik návštěvníků se ještě před odchodem z knihovny skutečně zamilovalo. Ti ostatní neodcházeli nespokojeni – byli nasyceni, ale hlavně pobaveni a poučeni.

Čtvrteční „čarodějnická knihovna“ byla kvitována velmi vřele a jako úspěšná nejen mezi smrtelníky, ale i v říši temných mocností. Věřme, že se nám podařilo nad zlem zvítězit, a to nikoli tradičně ohněm, ale hlavou a věděním, jak se na knihovnu sluší.







                                                                                                                           Text: Hana Netrhová
                                                                                                                           Foto: SVK

7. května 2015

Loutka knihovník

Celý rok 2015 je protkán oslavou výročí ústecké knihovny. Knihovna si totiž v listopadu připomene své sedmdesátiny. Již od ledna uživatelé knihovny dostávají záložky do knih s motivem sedmdesátky, k dispozici jsou i bločky s logem sedmdesátky, návštěvy knihovny si oslazují kávu či čaj cukrem s označením sedmdesátky. A takovou třešničkou na dortu je i maskot knihovny, kterým se stala loutka knihovníka. Ta provází každou akci, která je věnována výročí knihovny.

Loutka je skoro 70 cm vysoká a je z lipového dřeva. Vyrobil ji Miroslav Sláva Nebeský. Je to jeho již druhá loutka knihovníka. Jak sám řekl: Ten první, Chorche na kolečkách, měl v obličeji zlo. Loutka pro knihovnu vyjadřuje muže velice laskavého a moudrého. Knihovnická loutka má na hlavě malou knížečku, do které se dá psát. Další knížečky má ukryté v bříšku. Jsou ručně vytvářené a také se dá do nich psát či kreslit. A proč knihovník a ne knihovnice?

Spousta našich občanů si totiž myslí, že práce v knihovně je velice lehká. Čtenáři či uživatelé knihovny přijdou do knihovny jen v otvírací době pro čtenáře, ale již neznají práci „za oponou“. Pravdou je, že knihy jsou těžké. Hlavně když se posunují sklady či stěhují knihy z místa na místo. Taková práce je vhodná spíše pro muže a i ti dnes už v knihovně pracují.




                                                                                                                                   Text: Iva Opravilová
                                                                                                                                    Foto: SVK

1. září 2014

Blahomat v knihovně – půjčování iPadů na dobrou věc


V rámci dobrovolnického projektu Blahomat se začnou od 6. října 2014 v Severočeské vědecké knihovně půjčovat iPady (iPad je multimediální počítač typu tablet od společnosti Apple, lze ho použít k práci s různými multimediálními formáty, vč. novin, časopisů, knih, učebnic, fotografií, videí, hudby, textových dokumentů, tabulek a videoher).

Projekt umožnil již desítkám lidí s postižením, odborníkům a speciálním pedagogům posoudit, jestli je iPad dobrá vzdělávací pomůcka a asistivní technologie (= souhrnné označení pro pomůcky, které pomáhají zlepšit fyzické nebo duševní funkce osobám, které mají tyto funkce z různých důvodů sníženy).

Proč půjčovat a používat iPad? Důvod je prostý: tablety umožňují díky svému hardwaru, ale i aplikacím individuální přizpůsobení na míru konkrétním potřebám. Pro zdravotně postiženého člověka nikdy nebylo snazší ovládat počítač, neboť se nemusí přizpůsobovat složitému operačnímu systému, naopak systém se přizpůsobil lidskému myšlení a intuitivnosti.

Služba je poskytována registrovaným uživatelům a je určena:
- zdravotně postiženým nebo rodičům zdravotně postižených dětí (k vypůjčení stačí předložení průkazu ZTP (ZTP/P)
- seniorům
- odborníkům, lékařům a pedagogům (před vypůjčením je nutné kontaktovat koordinátory projektu (veronika@blahomat.cz).

iPad v hudebním oddělení knihovny lze zapůjčit na 14 dnů.  iPad je půjčován podobně jako čtečka - proti vratné záloze 1000 Kč. V každém iPadu jsou předinstalovány desítky speciálních výukových programů k vyzkoušení. Při výpůjčce uživatel dostane návod k použití. Služba je bezplatná.

Výpůjčky, rezervace a případné dotazy vyřizuje:
Hudební oddělení, Lidová část – W. Churchilla 3
Kontakt: hudebni@svkul.cz; tel. 475 209 126


Text: PhDr. Miroslav Bünter
                                                                                                                         Foto: SVKUL




22. května 2014

E-knihy do každé knihovny


Nenašli jste mezi regály nebo ve skladu knihu, kterou právě nutně potřebujete? A zkusili jste se podívat, jestli ji máme v elektronické podobě?
Jak již někteří z vás vědí, knihovna se zapojila do projektu E-knihy do každé knihovny. Do tohoto projektu je zapojeno dvanáct knihoven v České republice a nakladatelství Academia, Jan Melvil Publishing a Aleš Prager.
Nakladatelství knihovnám poskytují některé své publikace v elektronické podobě za předem stanovených podmínek. Tyto podmínky vycházejí z autorského zákona, což znamená, že novější produkci si budete moci přečíst jen v knihovně na počítačích umístěných v Hudebním oddělení, Všeobecné studovně a v Oddělení časopisů. Seznam těchto knih najdete na webu knihovny (http://www.svkul.cz/o-knihovne/projekty/e-knihy-do-kazde-knihovny/).
Starší knihy, které byly zdigitalizovány a řadí se již mezi tzv. volná díla, tedy uplynulo 70 let od smrti jejich autora, si ale klidně můžete půjčit i domů. Jsou nahrané na čtečkách e-knih, které knihovna svým čtenářům půjčuje. Více informací naleznete opět na webu knihovny (http://www.svkul.cz/katalogy-a-databaze/digitalni-knihovna/ctecky-e-knih/), nebo vám je poskytnou ochotní kolegové a kolegyně z Hudebního oddělení.
Pokud máte e-čtečku, tablet, chytrý telefon či třeba notebook doma a volné e-knihy byste si do nich chtěli stáhnout a přečíst, můžete samozřejmě také – např. z webu Městské knihovny v Praze (http://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/).
O tom, že jsou e-knihy v naší knihovně využívané, svědčí i statistiky. Severočeská vědecká knihovna se mezi 10 knihovnami, které dodaly přehled, umístila na krásném 2. místě. Moravské zemské knihovně v Brně s jejich 887 výpůjčkami e-knih se sice zatím příliš neblížíme, ale tato knihovna je zapojená do projektu už od září 2011, kdežto Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem teprve od ledna 2013. Takže v budoucnu, kdo ví, ji třeba díky vám, našim čtenářům, dostihneme.

                                                                                                Text: Zuzana Čermáková

12. května 2014

Databáze regionálních osobností (REOS)

Databázi regionálních osobností buduje Bibliografické oddělení Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem (SVKUL) již desítky let. Původně byly údaje o jednotlivých regionálních osobnostech zpracovávány pro lístkový katalog, v roce 1994 byl nainstalován počítač s databází REOS (hesla s životopisy a citacemi byla do databáze uložena). Do roku 2007 používala knihovna pro zpracování databáze systém ISIS, od dubna 2008 využívá Regionální databázi systému Clavius. Tento krok zpřístupnil data široké veřejnosti, neboť umožňuje vyhledávat údaje o regionálních osobnostech v online katalogu knihovny. 

Databáze obsahuje informace nejen o regionálních osobnostech Ústeckého kraje, ale také bývalého Severočeského kraje (od roku 1998 se však doplňují jen osobnosti se vztahem k Ústeckému kraji). Data pro databázi se získávají excerpcí z knižních dokumentů, monografií, regionálních, literárních i celostátních periodik, biografií a biografických slovníků, encyklopedií, aj. V současné době databáze čítá bezmála deset tisíc osobností ze všech oborů, osobností významných, známých i méně známých či zapomenutých. Lze se zde setkat s osobnostmi (či „jen“ zajímavými lidmi) nejen z dávné i nedávné minulosti, ale i ze současnosti, seznámit se s jejich osudy a příběhy a díky přiloženým citacím se dopátrat dalších informací. Online katalog umožňuje u regionálních osobností vygenerovat i výročí.

Regionální osobnosti lze vyhledávat podle různých kritérií – podle záhlaví (tzn. jména), klíčových slov (spisovatelé, hudebníci, hasiči, právníci, pedagogové, lékaři, sportovci, aj.), údajů o narození, působení či úmrtí (datum, místo, okres) atd. Dotaz lze také kombinovat (malíři působící v Ústí nad Labem, vojáci narození v okrese Litoměřice, hokejisté z Litvínova apod.). Po zobrazení výsledků je důležité u jednotlivých osobností otevřít lístek region, který uvádí všechny údaje o konkrétní osobě (jména, tituly, údaje o narození a úmrtí, místa působení, biografické poznámky a citace).

Databázi regionálních osobností využívá SVKUL jako hlavní zdroj informací při tvorbě Kalendária regionálních výročí Ústeckého kraje (zvl. č. Výběru kulturních výročí, periodika vydávaného knihovnou), či při zpracování různých přehledů a dotazů.
Text: Jana Bednářová

4. března 2014

Herní den v knihovně

Pokud jste první březnovou sobotu zavítali do vědecké části knihovny, do budovy ve Velké Hradební, ocitli jste se tak trochu v jiném světě. Knihovna byla plná lidí a her.

Stejně jako další knihovny v České republice se i ta naše rozhodla rozšířit svou nabídku služeb a půjčovat i deskové a karetní hry. A právě první březnová sobota byla jedinečnou příležitostí, jak pro naše čtenáře, tak i pro ty, kteří u nás dosud registrovaní nejsou, přijít do knihovny a vyzkoušet si hry, které je zajímají.

Ke spolupráci jsme přizvali PS Dravci, RC Slunečník a také slečnu Gulášovou z Klubu deskových her UJEP. Pomohly i dobrovolnice, které s knihovnou pravidelně spolupracují. Takže pokud někdo přišel sám a hledal někoho do party na hraní nebo prostě jen potřeboval vysvětlit pravidla či pomoct s výběrem hry, našel tu spoustu ochotných a znalých pomocníků.

Zahrát si přišli jak rodiče s dětmi, prarodiče s vnoučaty, tak i skupiny mladých lidí. Knihovna se díky nim proměnila takřka v živý organismus plný pohody. Jako organizátoři jsme si to moc pochvalovali a z ohlasů návštěvníků jsme se dozvěděli, že oni rovněž. I proto bychom chtěli v knihovně podobnou akci zopakovat, pravděpodobně někdy na podzim.

Zájemci o hraní deskových a karetních her však nemusí čekat až do podzimu, aby si opět mohli přijít do knihovny nějakou hru půjčit a zahrát. Počínaje 1. březnem jsme začali půjčovat hry registrovaným čtenářům i domů. Ti, kteří platnou registraci do knihovny nemají, si mohou přijít vyzkoušet hry do knihovny. Po zaplacení 20 Kč (jednorázová registrace) jim půjčíme hru v tzv. prezenčním režimu, tedy pouze v knihovně. Bližší informace o pravidlech půjčování a také o nabízených hrách najdou zájemci na webových stránkách knihovny: http://www.svkul.cz/pro-ctenare/deskove-hry/.





                                                                                                                         Text: Zuzana Čermáková
                                                                                                               Fotografie: Pavlína Cipriánová

25. listopadu 2013

Ke knize kávu, čaj a zákusek? Ano!

Jako každý rok, v rámci říjnového Týdne knihoven, se snažíme potěšit čtenáře nějakou nezvyklou akcí. Připomenout, že knihovna není jen výdejna z donucení sháněných knih na povinnou četbu, ale že je i místem, kde se můžete doslova uprostřed města zastavit. Pohodlně se posadit a z regálu si vytáhnout knihu, kterou jste dlouho sháněli anebo naopak takovou, o které jste nevěděli, ale zaujala vás právě teď.

A co takhle kdybychom Vám nabídli ještě kávu? Espresso, turka nebo instantní? Nebo raději čaj? Černý nebo ovocný? Nabídněte si zákusek! Pokud jste ve středu 2. října 2013 byli u nás v Lidové půjčovně, určitě jsme se Vás takto zeptali, nejspíš Vás i překvapili, ale hlavně doufáme, že potěšili.

Nejčastější dotaz čtenářů pak byl, zda to tak bude nyní každý den...? I když jsme se shodli, že tak příjemnou akci zkusíme zopakovat častěji vícekrát než jednou do roka, tak každý den bohužel asi ne. Ale do budoucna kdoví, třeba zřizovatel knihovny navýší knihovně rozpočet, pracovníci absolvují kurzy přípravy kvalitní kávy a bude obecně platit, že co knihovník, to zkušený barista :-)



                                                                                                                          Text a foto: Adam Kopřiva

11. října 2013

Trénování paměti v ústecké knihovně, to je trénink hlavy. V ústecké knihovně si trénink hlavy můžete vyzkoušet spolu s Ludmilou Makovskou ve vědecké části SVKUL v ulici Velká Hradební 49.

 Také se vám někdy stává, že se pro něco rozběhnete do pokoje či do spíže, a když už jste u dveří, tak nevíte, co jste to chtěli? Potom jdete tedy zpátky a vzpomínáte, ale hlava nezareaguje? Tak tohle je přesně ono, co nyní potřebujete: přijít si svou paměť procvičit do ústecké knihovny. Ludmila Makovská  se rozhodla, že kurz Trénování paměti je dobrý nejen pro ni, ale že jej rozšíří v knihovně pro čtenáře i náhodné příchozí. 
 První trénink se uskutečnil 20. května a měl velký ohlas. Nyní na podzim tedy máte možnost si trénování paměti vyzkoušet znovu, a to v úterý 22. října od 11:00 hodin v malém sálku ve vědecké části SVKUL v ulici Velká Hradební 49. Ludmila Makovská tento seminář nazvala „Kolik jazyků máš znáš…“ Počet účastníků je omezen. Proto, prosím, potvrďte účast na e-mail makovska@svkul.cz či použijte telefon 607 808 531. Přihlásit se můžete i osobně ve vědecké půjčovně v ulici Velká Hradební 49.

Text: Iva Opravilová


3. října 2013

Výběr kulturních výročí a Kalendária v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem

Bibliografické oddělení Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem zpracovává dvakrát ročně Výběr kulturních výročí a jednou ročně Kalendárium kulturních výročí, zvláštní číslo tohoto periodika. Periodikum je určeno především uživatelům SVK a dalších knihoven Ústeckého kraje, ale využívají ho i další instituce (na svém webu na něj odkazuje např. Krajská vědecká knihovna v Liberci). Do roku 2008 se Výběry kulturních výročí vydávaly v tištěné podobě. Od roku 2009 se publikují pouze elektronicky a jsou dostupné na webu knihovny na adrese http://www.svkul.cz/knihovna/vkv/ (v lednu 2013 byla na web doplněna zdigitalizovaná čísla VKV 1995/1 až 2008/2). Publikace se tak staly přístupné daleko většímu počtu uživatelů a jsou využívány jako zdroj informací pro nejrůznější účely.

Historie Výběru kulturních výročí sahá do roku 1972, kdy vyšlo první číslo, označené jako VKV 1972/1. Ve svých začátcích se VKV zpracovával čtvrtletně, rozsah prvních čísel byl ale mnohem menší než v současnosti. Medailon byl sepsán na jednu, výjimečně dvě strany, bibliografie byla čistě výběrová a obsahovala jen několik záznamů. Tato první čísla měla spíše charakter nástěnkového materiálu. Zpracovávaly se osobnosti ze všech oborů působnosti, ale i výročí některých událostí.

V současné době každé číslo Výběru kulturních výročí (VKV) obsahuje medailony a personální bibliografie šesti osobností – čtyř literátů, dále jedné osobnosti z oblasti výtvarného umění a jedné osobnosti z oblasti hudby. Občas jsou zahrnuty i osobnosti z jiných oborů (věda a technika, medicína, divadlo, film aj.). VKV se vydává dvakrát ročně – v prosinci vychází první číslo pro první pololetí nadcházejícího roku a v polovině června vychází číslo pro druhé pololetí daného roku.

Kalendárium kulturních výročí vychází od roku 1980 (Kalendárium výročí na rok 1981). Skládá ze dvou částí – všeobecné a regionální. Část všeobecnou tvoří záznamy domácích i zahraničních osobností, jsou řazeny chronologicky od ledna do prosince. Část regionální je zaměřena na výročí regionálních osobností Ústeckého kraje. Řazena je abecedně podle jednotlivých okresů (Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí nad Labem), dále pak opět chronologicky. Mnohé regionální osobnosti svým významem výrazně přesahují hranice regionu, a tak jsou uvedeny ve všeobecné i regionální části (např. K. H. Mácha, Vladimír Páral). Kalendárium vychází jednou ročně, na přelomu srpna a září.

                                                                                                                                  Text: Věra Slavíčková


Zpracováno dle příspěvku: Hainzová [i.e. Haincová], Jitka: Historie a současnost zpracování kalendárií v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem a poutník Karel Hynek Mácha. In: Sdružení knihoven České republiky v roce 2010. Ročenka. Ostrava : Sdružení knihoven ČR, 2011 s. 85-89.  http://biblio.hiu.cas.cz/documents/168424

2. listopadu 2012

Tipy na nákup aneb kdyby tak v knihovně měli...


Možná jste si občas při návštěvě knihovny povzdechli, že titul, který nutně potřebujete nebo který si prostě jen chcete přečíst, nemáme ve fondu. Je pochopitelné, že knihovna nemá a ani nemůže mít všechno, na co si její čtenáři vzpomenou. Také ostřížímu zraku našich pracovníků, tzv. akvizitérů, kteří knihy, časopisy a další dokumenty do knihovního fondu shánějí, občas může něco zajímavého uniknout. Proto jsme rádi, když nám své tipy sdělíte.

K tomu, abyste nám jednoduše dali vědět, že zrovna tento konkrétní titul bychom měli mít, slouží „kouzelný“ formulář umístěný na našich webových stránkách. Jmenuje se "Tipy na nákup" a najdete ho pod tímto odkazem: http://www.svkul.cz/sluzby/tipy-na-nakup/.

Navrhnout ke koupi lze nejen knihu, ale také časopis, hudebninu nebo CD či DVD, stačí si jen vybrat příslušný formulář z nabídky. U časopisu, hudebniny či CD/DVD stačí uvést pouze název. U knihy je třeba doplnit ještě jméno autora, rok vydání, popřípadě kým a kde byla vydána. Pokud nám zároveň sdělíte, odkud jste se o daném titulu dozvěděli, usnadníte tím našim akvizitérům práci s vyhledáváním. Právě oni totiž budou vaše tipy posuzovat a na uvedený e-mail vám dají vědět, zda je možné kýžený titul zakoupit, či nikoliv.

Takže až si zase příště povzdechnete, že něco nemáme, ozvěte se nám. Jsme vám k dispozici také na e-mailu knihovna@svkul.cz nebo u výpůjčního pultu. 


Text Zuzana Čermáková