Čtení pro děti v nemocnici

Nikdo zrovna asi nekřičí radostí, pokud musí nějaký čas strávit v nemocnici. A jedná-li se navíc o dítě školou povinné (a dokonce i nepovinné), je nasnadě, že se nabízí otázka, jak dětem pomoci překonat náročné chvíle. A v tu chvíli přišel ten nápad! Myšlenka realizovat aktivitu, která může zpestřit dětem a jejich rodičům pobyt v nemocnici, vznikla před nedávnem v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem. A když se jedná o nápad pracovníků knihovny, je samozřejmé, že se jedná o aktivitu s knížkou. Vznikl tak projekt čtení pro děti v nemocnici, jenž rozšířil skupinu dalších projektů knihovny, kterými se knihovnice a knihovníci snaží dostat knihy pro veřejnost i na netradiční místa (jako je koupaliště či vlakové nádraží).

Po domluvě s nemocnicí a nutné přípravě těch, kteří se na čtení přihlásili, obsahující i nervózní otázky typu „Budou děti vůbec poslouchat, když si hrají jen počítačové hry?“ nebo „Děti přece nechtějí číst, nebude to fiasko?“, čtení začalo a po několika měsících fungování tohoto projektu již lze říci, že je úspěšný. Ano, čtení nezajímá všechny děti; ano, čtení pro neznámé obecenstvo může být téměř riskantní podnik; ano, čtení pro děti vyžaduje jistou míru empatie a zkušenosti; ano, čtení pro děti není jenom o přečtení několika vět z vybrané knížky (mimochodem, i ta musí být vybrána hodně pečlivě!), je to o navázání sice krátkého, ale přece jen kontaktu a navození příjemné atmosféry, etc., etc.

Čtení probíhá každých 14 dní a má pro předčítající výhody i nevýhody: děti se v nemocnici střídají, a tak lze vybírat pokaždé jinou knihu a jiné čtení, není ale možné číst na pokračování a není možné se těšit na malého kamaráda z minulého čtení. Do scénářů těchto setkání s dětmi v nemocnici se vejde nejen čtení, ale také krátké kvízy, soutěžičky nebo kreslení. Do projektu jsou nově zapojeni i dobrovolníci, s nimiž knihovna a nemocnice spolupracuje, a hasiči z Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Snad se tato nově vzniklá iniciativa stane dlouholetou tradicí.

Text: PhDr. Miroslav Bünter

Foto: Jan Černecký a Karel Pech

Čtenář roku 2016

Svaz knihovníků a informačních pracovníků (dále jen SKIP) každoročně vyhlašuje soutěž Čtenář roku. Smyslem této soutěže je posílit společenský význam literatury a četby. Každý ročník soutěže je určen pro jinou kategorii soutěžících, například v loňském roce SKIP hledal nejlepšího čtenáře – tátu.

V letošním roce se SKIP zaměřil na mladší soutěžící, konkrétně pak na žáky základních a středních škol. Oproti loňskému ročníku, kdy se titulem Čtenáře roku mohl pyšnit jen jeden tatínek (MUDr. Robert Fürbach), došlo ke změně, letos se hledala nejlepší čtenářská třída. 

Pravidla samotné soutěže pak byla jednoduchá. Žáci, kteří se, se svou třídou, chtěli do soutěže zapojit, se nejdříve zaregistrovali na stránkách projektu „Čtení pomáhá“ (Čtení pomáhá je dlouholetým partnerem SKIPu), a následně na těchto stránkách vyplňovali testy zaměřené na znalosti knih. Vítězem se stala třída, která měla za soutěžní období (1. 1. 2016 – 28. 2. 2016) nejvyšší počet správně vyplněných testů. 

Celkovými vítězi soutěže se stali žáci Základní školy Sion J. A. Komenského v Hradci Králové. Třída, kromě titulu Čtenář roku 2016, vyhrála i věcné ceny od vydavatelství Albatros a dvoudenní pobyt v hlavním městě s programem plným překvapení.

V Ústeckém kraji zvítězili žáci osmého ročníku Gymnázia v Rumburku. Odměnu v podobě diplomu a čokoládového dortu (ten sklidil u vítězů podstatně větší ohlas) předali žákům ve čtvrtek 31. března 2016 zástupci ústecké organizace SKIPu.

                                                                                                                          Text a foto: Jan Černecký

Jak se stali knihovníky?

U příležitosti oslav 70. výročí SVKUL se knihovníci vyznávali z toho, jak se k takové práci dostali. Připomeňme si dvě ukázky:

Proč jsem knihovnicí? 

Nebudu vyprávět, jak možná někteří očekávají, jak jsem se dostala k povolání knihovníka, protože jsem si ho nenašla. Bylo tomu právě naopak. Knihovnictví si totiž našlo mne. 

Sklony ke sběru a uchovávání dat se projevily již v nejútlejším dětství. Jasně pozorovatelná touha po systematickém třídění se ukázala například už v řazení dudlíků podle barev, později plyšáků a panenek podle velikostí. Z toho důvodu jsem preferovala matrjošky, to se rodiče trefili. Zatímco kamarádky převlékaly panenkám šatičky, já si o nich vytvářela fiktivní seznamy všech možných statistických údajů, abych je následně mohla třídit a řadit. Sestavovala jsem seznamy všeho a následně k tomu pochopitelně, pro přehled, seznamy seznamů. Bylo třeba stanovit popis nejen všech hraček, ale také třeba nití v šitíčku, kapesníků, koření či lahví od piva. Co se do seznamů nevešlo, tvořilo zvláštní sektory. První reflektovanou existenciální úlevou pro mne bylo poznání abecedy. Tak přece lidé kromě chaosu vytvořili i nějaký pořádek! Od té doby už nemám výmysly, ale pravé, doopravdické seznamy. 

Někdy bylo těžké donutit rodiče, aby pochopili, že každá věc má svoje místo. Nebo že mi trvalo dlouho, než jsem v botníku nastolila přehledný, logický řád, který bych doporučila každému dodržovat. Když jsem nastoupila do první třídy základní školy, maminka mne přihlásila do knihovny. Nemusím asi vysvětlovat, že jsem zakusila poprvé v životě pocit, že jsem se ocitla ve vesmíru, do něhož patřím. Každá knížka měla nejenže svoje místo a svoje přiřazené číslo, ale dokonce i počáteční písmenko autora pěkně přehledně na hřbetu knihy (doma mi to maminka nedovolila!). Zcela mě fascinoval lísteček uvnitř, z něhož se dalo vyčíst, kdy a kolikrát byla knížka vypůjčená. Uklidňoval mne onen prostor, v němž bylo nahromaděno tolik vědomostí, ve kterých se zároveň dá přehledně orientovat. Někdy v té době jsem si uvědomila také to, že jsou to právě knížky, co mě baví uspořádávat úplně ze všeho nejvíc.

Láska ke knihám by byla na samostatnou kapitolu... Když se člověk zavřel s knížkou, byl okolím tak nějak respektován. A knížka voněla a vždycky mě něco nového naučila. Dala se založit a přes noc nikam neutekla, jak se to při mém rytmu stávalo s mnoha věcmi v životě. V pokojíčku jsem knížek měla postupně víc a víc, ale že se způsobu, jakým je řadím od druhé třídy, říká MDT, jsem se měla dozvědět až zhruba o deset let později. V pubertě bylo také těžké vysvětlovat vrstevníkům, že nepůjdu „pařit“, protože jsem si v knihovně všimla hned několika nesprávně založených knih a chci je tam jít založit správně. Když jsem u školního psychologa vyplnila osobnostní test MBTI a výsledný index vyplivl, že vhodným povoláním je pro mne knihovník, příliš mne to nešokovalo. A pak už jsem jen počkala, až ten vlak pojede, abych do něj mohla naskočit. Máloco ve svém životě vidím takhle jasně, ale tohle ano – s odstupem doby vidím tu odpověď na otázku „proč jsem se stal knihovníkem?“ – protože nebylo jiné cesty. 

Snad jediné, co jsem se musela naučit a nebylo mi to vrozené, byla vzhledem k mé introvertní povaze práce s lidmi. Lidé jsou totiž pohyblivou a nepředvídatelnou jednotkou a tímto svým charakterem, jenž je jim bytostně vlastní, vnáší do křehkého řádu chaos. Dodnes si pamatuji pocit trémy a chvění, když ke mně mířil první čtenář. Inu, nezbývalo, než se s tím nějak popasovat. To se odehrálo, překvapivě, systematicky. Připustila jsem si, že úplně celý vesmír, jejž obdivuji jako dokonale systematický celek, je ve své podstatě dynamický. A proto by bylo fajn, kdybych prvek dynamiky vnesla i do své práce a nedusila své systémy statičností. A tak jsem se postupně otevřela lidem a teprve tehdy vstoupil do mého povolání nejen pocit správnosti a patřičnosti, ale skutečné lásky. Vše se krásně doplnilo a spojilo. S něčím jsem přišla, ale něco důležitého se naučila a pochopila až zde. Že knihovnu nedělá knihovnou žádná nehybná struktura, ale především živoucí proud, směs pohybu, událostí a náhod, zkrátka to, čemu se říká život.

                                                                                                                     Text: Hana Netrhová

Knihovníkem jsem být nikdy nechtěl

Chtěl jsem být kosmonautem, pankáčem nebo dívčím instruktorem. Vesmír se už ale dávno propadl do černé díry, punk je mrtev a všechny holky široko daleko už se všechno naučily samy.

Pak jsem chtěl být prezident Spojených států, ale stal se jím Afroameričan.

Chtěl jsem být Afroameričan, ale bál jsem se, že mě sbalí Iva Pekárková.

Chtěl jsem být poslední Havlova milenka, ale předběhla mě Obermannka.

Chtěl jsem diskutovat o uprchlících, ale jediného jsem neviděl.

Chtěl jsem tedy utéct sám, ale šlo to už jen do Sýrie.

Tak jsem chtěl aspoň poslat déemesku,

ale omylem jsem poslal ememesku

své manželky v nedbalkách,

a tak jsem měl po ptákách.

Chtěl jsem nebýt dnešní, ale neměl jsem deštník.

Tak jsem chtěl aspoň vědět,

co je heslem dne,

ale neřekli mi PIN.

Chtěl jsem být in, ale pronásledoval mě stín

– mého otce.

Chtěl jsem mír, ale řekli – nebude, řekni sýr.

Chtěl jsem ukrást standardu, ale nevěděl bych, jak z toho ven.

Tak jsem aspoň chtěl, aby mi matka neprala trenky,

a teď peru ženě podprsenky.

Chtěl jsem být všeználek, ale věděl jsem málo.

Tak jsem chtěl být neználek, ale na to jsem věděl příliš.

Chtěl jsem být Kafka, ale to by byl dlouhý proces.

Chtěl jsem počkat na Godota,

ale nešel…

a nešel…

Chtěl jsem obsluhovat anglického krále, ale tím bych si moc nenahrabal.

Chtěl jsem vést Houpací koně, ale měl jsem pověst povětroně.

Chtěl jsem psát jak Hašek, ale na to jsem byl moc velký šašek.

Chtěl jsem si něco vyříkat s Klausem, ale naprosto – naprosto mě neposlouchal.

Chtěl jsem vystrčit drápky, ale zatnuli mi tipec.

Chtěl jsem hrát karty, ale byly už rozdané.

Chtěl jsem být svatoušek, ale dal jsem si doušek.

Chtěl jsem nic nechtít, ale to chtěl už Buddha.

Chtěl jsem holku, ale už jsem jednu měl.

Tak jsem chtěl kluka, ale tekla v něm Punkva.

Chtěl jsem se v ní smočit, ale začal jsem se točit.

A když jsem přestal, ocitl jsem se tady.

Takže zpátky k věci:

chtěl jsem se stát knihovnicí.

Ale to se nestalo.

A tak jsem se stal knihovníkem. 

                                                                                                                    Text: Jaroslav Balvín

TABOOK 2015

Na začátku října, konkrétně 1.–3. října, se v Táboře konal už 4. ročník „Tabooku”. Měla jsem příležitost se ho zúčastnit, byl součástí mého projektu Evropské dobrovolné služby v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem.

Můj první dojem byl, že Tábor je skvělé místo pro pořádání takového typu festivalu. Je to malé město jako z nějaké pohádky, je plné svažujících se dlážděných uliček, starobylých budov a obklopené zelení.

Festival nás potěšil množstvím rozmanitých aktivit: workshopy, živou hudbou, výstavami, aktivitami pro děti, prezentacemi a spoustou knih, které čekaly, až je někdo koupí a přečte.

Z mého pohledu cizince neznalého češtiny se mohou prezentace o knihách, spisovatelích a nakladatelích zdát nudné a zbytečné, ale já měla štěstí, doprovázela mě moje projektová koordinátorka a neúnavná tlumočnice.

Početné stánky s českými knihami, které nikdy nebudu schopná přečíst, možná byly trochu frustrující, ale velmi mě překvapilo, když jsem mezi těmi českými objevila i knihy ve španělštině. Nadchly mě také dětské knihy s úžasně neskutečnými obrázky, o tolik srozumitelnějšími mé „dětské mysli“ než čeština se všemi těmi skloňováními a diakritikou. 

Na druhou stranu mě jako nadšeného milovníka papírového materiálu, skvělého designu plakátů, pohledů, diářů a umění okouzlil i design a komiksové výstavy.

Vrcholnou událostí byla „Knihovnická snídaně“ v táborské knihovně. Vím, že to zní jako ta nejnudnější a nejméně vzrušující akce, ale nebylo to vůbec špatné, když k tomu přidáte nějaké české sladkosti a koláče a zajímavou debatu se zahraničními autory a nakladateli.

Abych to shrnula, byla to pěkně zábavná a doporučeníhodná zkušenost a jedna vlajka navíc v mé české mapě.

Between the 1st and 3rd of October, the 4º „Tabook” took place in the town of Tábor. I had the opportunity to be there as part of my European volunteer project at the North Bohemian Research Library in Ústí nad Labem. 

My first impression was that Tábor is the perfect place to take in this kind of festival. It’s a small town like from a fairy tale; it’s plenty of sloped and stony streets, historical buildings and much green around.

The festival delighted us with a good amount of different activities: workshops, live music, art exhibitions, activities for children, presentations and many books waiting to be bought and read.

From my point of view as a foreigner and unaware of Czech language, the presentations about books, writers and publisher may seem boring and worthless, but I was lucky and accompanied by my project coordinator and unflagging translator. 

The numerous stands with Czech books that I will never be able to read can look like frustrating as well, but it was really surprising to find some Spanish books. Also, my first entertainment were the children’s books, armed with cool surreal images, much more affordable for my childlike mind that the Czech, with all those declinations and diacritics. 

On the other hand, as I am an avid consumer of paper material, great designs of posters, postcards, notebooks and art, design and comics exhibitions caught my attention.

As culmination, we went to the „Breakfast for librarians”, at Tabor’s library. I know, it sounds like the most boring and less excitement thing in the world, but it is not that bad if you add some Czech sweets and cakes and an interesting talk with foreign writers and publishers. 

To sum up, it was a pretty entertainment and recommendable experience and one more flag in my Czech map.

Elvira Abellán pochází ze Španělska a je další dobrovolnicí, která se od září 2015 do června 2016 účastní projektu Evropské dobrovolné služby v Severočeské vědecké knihovně. Kromě ní se projektu účastní Arménka Shushanik Zargaryan, jejíž krátký příspěvek jste si mohli přečíst na blogu knihovny v září (http://svkul-blog.blogspot.cz/2015/09/moje-nejlepsi-volba.html). 

Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+ http://www.naerasmusplus.cz/cz/mobilita-osob-mladez/.

                                                                                                                    Text: Elvira Abellán
                                                                                                                    Překlad: Zuzana Čermáková
                                                                                                                    Foto: Zuzana Čermáková

Svátek seniorů

Ve středu 30. září 2015 se v atriu magistrátu konal Svátek seniorů. Severočeská vědecká knihovna se stejně jako v loňském roce zúčastnila, aby mohla seniorům (a dalším návštěvníkům akce) prezentovat a přiblížit služby, které nabízí.

Vzhledem k tomu, že poslední zářijový den nám přálo počasí a až na vítr, který se občas přehnal přes náš stánek, bylo příjemně a slunečno, navštívilo akci poměrně velké množství lidí. Na celé akci panovala velmi milá a přátelská atmosféra a návštěvníci se povětšině dobře bavili. Byl zde například stánek, u kterého si senioři mohli dát zdarma kávu, nebo stánek, ve kterém městská policie ukazovala, jak správně poskytovat první pomoc.

Stánek knihovny byl umístěn velmi výhodně vedle pódia, na kterém probíhal doprovodný program, a vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici stan a vlajku s logem knihovny, bylo nás vidět téměř odevšad. Díky tomu se u stánku téměř neustále zdržovala menší či větší skupinka seniorů, kteří ochotně naslouchali našemu vyprávění o tom, co jim knihovna nabízí, a brali si od nás malé dárky (v podobě propisek, záložek a pohledů).

Největší úspěch měla podle mého názoru křížovka zaměřená na klasickou literaturu, po jejímž správném vyluštění si návštěvníci mohli vybrat a odnést jednu z knih, které jsme na tuto akci vzali. Na seniory také udělaly poměrně velký dojem výhody, které přináší Senior pasy, a spousta z nich si u našeho stánku proto rovnou zařídila (za pomoci našich knihovníků) registraci. Podle mého názoru se akce vydařila a doufám, že senioři, kteří náš stánek navštívili, nezapomenou na výhody a služby, o kterých jsme jim povídali, a přijdou nás brzy navštívit i na některou z našich poboček. 

                                                                               

                                                                                                                                   Text: Jan Černecký

                                                                                                                                   Foto: SVKUL

Detektor pravdy

V Lidové půjčovně se v březnu, měsíci čtenářů, ocitla na pranýři známá literární díla. Akce nazvaná příznačně „Detektor pravdy“ měla ukázat, která díla čtenáře nejvíce zaujala a také zda se jim skutečně líbila ta, která byla nejmohutněji mediálně propagovaná a která byla zároveň v knihovně statisticky nejvíce žádaná a půjčovaná. Detektor pravdy tak odhalil pozoruhodné souvislosti.
 

Anketa byla rozdělena na dvě části. Návštěvníci knihovny se mohli zúčastnit libovolně buď jedné z nich, anebo obou. V první části hodnotili švédskou detektivní trilogii Milénium a erotický hit Padesát odstínů (…). Právě tato díla na sebe totiž strhla v posledních dvou letech nejvíce pozornosti a stala se nejžádanějšími tituly. Zcela jednoznačně se ukázalo, že zatímco napínavé a akční Milénium si pozornost a nadšení čtenářů skutečně zasloužilo, milostné peripetie amerického páru z Fifty shades většinu těch čtenářů, kteří se neváhali vyjádřit, spíše zklamaly. Pod nadpisem Milénium se nashromáždily vesměs kladné ohlasy, tedy až na pár výjimek, kterým dílo jednoduše žánrově „nesedlo“. Naproti tomu Padesát odstínů bylo většinou konzumentů deklasováno na brak a kýč, který nestojí za to číst. I když nutno říci, že se našli i tací, kterým tato rozsáhlá lovestory přinesla potěšení a uspokojení.
 

Ve druhé části „detektoru“ čtenáři upozornili na díla, která si dle jejich názoru zaslouží přečíst, která je nejvíce zaujala a nejvíce se jim líbila. V anketě se nashromáždilo více než osmdesát různých děl mnoha autorů nejrůznějších žánrů. Ze současných oblíbenců uveďme například Paula Coelha, Wilbura Smithe nebo Vlastimila Vondrušku. Nezapomínalo se ale ani na „klasiky“ typu Alexandre Dumas, Hermann Hesse nebo Erich Maria Remarque. Nutno podotknout, že Milénium se na seznamu „nej“ objevilo jednou, Fifty shades ani jednou. Inu, není všechno zlato, co se třpytí…, zatímco skutečné poklady leckdy leží pozapomenuty pod nánosem prachu a možná někde docela blízko nás...
 

Celkem se ankety Detektor pravdy účastnilo okolo dvou set lidí a mnoho dalších se nahlížením inspirovalo a odcházelo z půjčovny nažhaveno na nové čtenářské tipy.

                                                               

                                                                                                                          Text a foto: pracovníci LP

Cesta knihy v knihovně

Než ta malá obyčejná kniha skončí ve vašich rukou, prochází celou knihovnou. Postupně vám přiblížíme, kde všude se zastaví a kdo o ni na její cestě pečuje.

Vše začíná tzv. akvizicí, zpravidla nákupem. Po vytvoření objednávky je kniha doručena do knihovny. Zkontrolujeme, zda je identická s tou, kterou jsme pro vás vybrali. Označíme ji čárovým kódem (nebo také přírůstkovým číslem) a signaturou. Určíme lokaci, tzn. na jakém oddělení nebo pobočce bude mít kniha svoje stálé místo. Do knihovnického systému zapíšeme základní údaje, jako je název knihy, autor, vydání, ISBN a nakladatel.

Následujícím krokem je vytvoření záznamu do katalogu, aby bylo možné dokument jednoduše dohledat. Knížku prolistujeme a doplníme další nezbytné údaje – např. počet stran, jazyky, edici a poznámky.

Ale tím to nekončí. Knihy nejsou vyhledávány jen podle názvu nebo autora, častým kritériem je také téma. Aby knihu bylo možné takto vyhledat, je potřeba správně zvolit tzv. věcná hesla a MDT (Mezinárodní desetinné třídění – číslo, které vyjadřuje téma knihy).

Vytvořený záznam odešleme do Souborného katalogu České republiky, aby další knihovny, které pořídí stejný titul, už nemusely celý záznam vytvářet znovu a jednoduše mohly použít ten náš, který přizpůsobí svým potřebám.

Kniha jde dále do tzv. expedice. Zde se rozhoduje o jejím zabalení. Následuje předání a odeslání na konkrétní lokaci. Tehdy už zbývá jen malý krůček k tomu, aby se kniha dostala do rukou čtenářů.

Po transferu dokumentu přichází na řadu zařazení na regál nebo do skladu a označení na hřbetu, většinou počátečními písmeny příjmení autora nebo znakem Mezinárodního desetinného třídění. Toto označení se také vkládá do katalogu, aby bylo patrné, jakou adresu kniha má. A tam potom čeká, až si pro ni přijdete.

                                                                                                                Autor: Bc. Hana Kotalová
                                                                                                                Fotografie: SVKUL