Pane řediteli, v letošním
roce jste oslavil významné životní jubileum. Prostřednictvím tohoto blogu se
připojujeme k dlouhému zástupu gratulantů a přejeme vám do
budoucnosti všechno nejlepší. Zároveň vám děkujeme za všechnu péči a starostlivost,
kterou ústecké knihovně věnujete.
Co pro vás ústecká knihovna
znamená?
Krátce řečeno naplnění snu. Už od
mládí jsem toužil pracovat v instituci, jejímž úkolem je shromažďovat
knihy a jiné druhy dokumentů, zpracovávat údaje o nich a zpřístupňovat je
veřejnosti.
Možná bychom mohli vzpomenout
na začátky, které určitě nebyly jednoduché. Knihovna potřebovala nové prostory
a porevoluční doba byla plná překotných změn.
Ústecká knihovna od svého začátku
trpěla nedostatkem skladovacích prostor i prostor pro čtenáře. Ziskem
porevoluční doby bylo převedení tehdejšího Domu družby (budova v ul. W.
Churchilla) do majetku knihovny. Našla se i ochota hledat peníze na dokončení
přístavby knihovny v ul. V. Hradební. Ono slovo dokončení je trochu
nepřesné, protože v roce 1990 byly k dispozici stavební plány
z osmdesátých let a zpustlá zahrada s poničeným skleníkem, která byla
zamýšlena jako pozemek pro stavbu, a nic víc. Výhodou bylo, že nás v té
době začalo zřizovat Ministerstvo kultury ČR a to mělo zájem dát finance na
stavbu. Uznání si ovšem zaslouží i kulturní komise magistrátu, která dala
podnět radě města, aby stavbu urychlila a přidala investiční prostředky
z města, což se pak i stalo.
Co považujete za svůj největší
úspěch ve funkci ředitele ústecké krajské knihovny? Dá se vůbec jeden konkrétní
krok vyzdvihnout? A naopak, co vás zklamalo? Např. o co jste usiloval a
nepodařilo se vám i přes velkou snahu prosadit?
Ne, jeden konkrétní krok se nedá
vyzvednout. Možná kdybychom postavili jednu velkou knihovní budovu, jako tomu
bylo v Liberci, tak to bych vždy při podobných rozhovorech zmiňoval.
V případě ústecké knihovny bych spíše hovořil o řadě dílčích kroků
vedoucích k přeměně klasické knihovny v moderní kulturní a informační
centrum. Těm, kterým toto tvrzení bude připadat jako fráze, jen připomenu, že
přerod ještě nebyl zcela dokončen a že je to jediné řešení, aby ústecká
knihovna v budoucnu nezanikla. Za neúspěch musím označit fakt, že se
knihovna stále potýká se skladovacími prostorami – ty, které má, nejsou
dostatečně kvalitní – a že se tento nedostatek dosud nepodařilo vyřešit.
Ústecká knihovna plní roli jak
krajské vědecké, tak městské knihovny. Jaký je mezi tím rozdíl? A jak vnímáte
pozici knihovny v konkurenci univerzitní a muzejní knihovny?
Když mám hovořit o rozdílech mezi
rolí krajské vědecké a městské knihovny, vždy si vzpomenu na kritiku ředitele
ústeckého archivu z r. 1991, kdy mluvil o tom, jak se tehdy v „Maximce“
(budova ve V. Hradební) motají čtenáři detektivek mezi zájemci o studium
vědecké literatury a jak je to špatné. Jsem rád, že teď zjednodušeně řečeno
máme dvě budovy, jednu plnící roli spíše vědecké knihovny, druhou roli městské
knihovny. Městská knihovna by se snad konkurence obávat neměla, ale vědecká
knihovna si musí uvědomit, že nemůže nabídnout cennou starší regionální
literaturu, kterou má muzeum, protože fondy buduje přes sto let, zatímco my
teprve od r. 1945. V případě univerzitní knihovny musíme být rádi, že
existuje a kupuje drahé zahraniční databáze, které my tím pádem kupovat
nemusíme. Hlavně musíme spolupracovat s oběma knihovnami, znát potřeby
našich uživatelů a nasměrovat je podle potřeby i do muzejní a univerzitní
knihovny. A totéž by měla dělat muzejní a univerzitní knihovna.
Možná bychom měli při povídání
o ústeckém knihovnictví zmínit jedno významné výročí, které si v letošním
roce připomínáme…
Ano, na slavnostní otevření nové
budovy ústecké knihovny je třeba upozornit. Došlo k tomu před sto lety (6.
října 1912) a ústecká veřejnost tehdy dostala moderní budovu, kde kromě
půjčovny a řady studoven a čítáren byly velké výstavní sály a přednáškový sál
zpočátku pro 500 osob, po přestavbě dokonce pro 600 osob. K tomuto výročí právě
probíhá výstava a předpokládám, že návštěvníci stejně jako my budou litovat, že
budova byla poničena při amerických náletech na Ústí v r. 1945 a že pak už
nebyla opravena, ale její ruiny odklizeny.
Působíte kromě jiného jako člen
Ústřední knihovnické rady, kde se zabýváte koncepčními otázkami českého
knihovnictví. V současnosti stojíme na prahu digitálního věku, kdy se
stále více prosazují elektronická média a nad tištěnou knihou se vznášejí
otazníky. V tomto ohledu se hodně mluví o budoucnosti knihoven. Jak na ni pohlížíte? Čekají nás světlé zítřky, nebo máme být v tomto ohledu
pesimističtí?
Koncepce rozvoje českého knihovnictví
do r. 2014 pracuje s vizí, které by se mělo dosáhnout do r. 2020. Vize je
formulována větami: „Klient říká: V krásné, přívětivé a pohodlné knihovně,
rychle obsloužen příjemným, kvalifikovaným, očividně motivovaným personálem
nebo z pohodlí domova, bez ohledu na národnost či handicap, v kteroukoliv denní
či noční dobu získávám bezplatně v nečekaně dobré kvalitě požadovanou službu.“ Pokud se nám ta vize podaří
uskutečnit, nebyl bych nijak pesimistický.
Známý je váš vztah
k vlajkám, ještě však chvilku posečkejme a zůstaňme u knihovnictví. Které
konkrétní oblasti byste se věnoval, kdyby vás neomezovaly ředitelské
povinnosti? A proč?
Skutečně zajímavá otázka. Baví
mne nalézat dosud neznámé nebo méně známé informace a k tomu pomáhají
různé databáze. Asi bych tedy pracoval na nějakém místě, kde bych našim
uživatelům pomáhal orientovat se v databázích.
Teď už k vaší velké zálibě
– k vlajkám. Co to znamená být vexilologem? Určitě jsou to dlouhé hodiny studia
a bádání a dobrá grafická paměť, protože vlajky se někdy liší jen
v detailech. Daří se vám navštěvovat místa a země, jejichž vlajky
zkoumáte?
Posledních patnáct let jsem se
specializoval na studium a bádání v materiálech, které se týkají vlajek a
praporů užívaných na území Čech a Moravy. Takže dovolenou v cizině nevolím
podle vexilologické atraktivity, ale podle toho, zda si chci odpočinout u moře
nebo vidět nějaké zajímavé památky. V případě dovolené v tuzemsku,
přiznávám, se však snažím navštívit i místní archivy a zjistit, co tam mají
zajímavého o vlajkách a praporech.
Prý chystáte publikaci o české
vlajce…
No, rád bych sepsal vše zajímavé o
ní, ale mám pocit, že jsem ještě vše neobjevil, takže konkrétní údaj, kdy a kde
vyjde, nejsem zatím schopen říci.
Všichni vás známe jako
činorodého člověka, který je neustále ve vysokém pracovním nasazení. Na závěr
tak otázka, která se týká odpočinku. Daří se vám relaxovat? A jak?
Sobě se snažím namluvit, že pokud
člověk dělá práci, která ho baví, a to je jak knihovnictví, tak vexilologie,
relaxuje prací. Snad to i mé tělo tak chápe.
Děkujeme za rozhovor a přejeme
jen to dobré.
Více o osobnosti ředitele ústecké knihovny např. ve Slovníku českých knihovníků na http://sck.sdruk.cz/record?id=493 nebo ve zvláštním čísle Výběru kulturních výročí 2012 ústecké knihovny na http://www.svkul.cz/knihovna/vkv/?vkv=29.
Rozhovor Jana Chadimová, foto SVKUL
Žádné komentáře:
Okomentovat