Proč jsem knihovnicí?
Nebudu vyprávět, jak možná někteří očekávají, jak jsem se dostala k povolání knihovníka, protože jsem si ho nenašla. Bylo tomu právě naopak. Knihovnictví si totiž našlo mne.
Sklony ke sběru a uchovávání dat se projevily již v nejútlejším dětství. Jasně pozorovatelná touha po systematickém třídění se ukázala například už v řazení dudlíků podle barev, později plyšáků a panenek podle velikostí. Z toho důvodu jsem preferovala matrjošky, to se rodiče trefili. Zatímco kamarádky převlékaly panenkám šatičky, já si o nich vytvářela fiktivní seznamy všech možných statistických údajů, abych je následně mohla třídit a řadit. Sestavovala jsem seznamy všeho a následně k tomu pochopitelně, pro přehled, seznamy seznamů. Bylo třeba stanovit popis nejen všech hraček, ale také třeba nití v šitíčku, kapesníků, koření či lahví od piva. Co se do seznamů nevešlo, tvořilo zvláštní sektory. První reflektovanou existenciální úlevou pro mne bylo poznání abecedy. Tak přece lidé kromě chaosu vytvořili i nějaký pořádek! Od té doby už nemám výmysly, ale pravé, doopravdické seznamy.
Někdy bylo těžké donutit rodiče, aby pochopili, že každá věc má svoje místo. Nebo že mi trvalo dlouho, než jsem v botníku nastolila přehledný, logický řád, který bych doporučila každému dodržovat. Když jsem nastoupila do první třídy základní školy, maminka mne přihlásila do knihovny. Nemusím asi vysvětlovat, že jsem zakusila poprvé v životě pocit, že jsem se ocitla ve vesmíru, do něhož patřím. Každá knížka měla nejenže svoje místo a svoje přiřazené číslo, ale dokonce i počáteční písmenko autora pěkně přehledně na hřbetu knihy (doma mi to maminka nedovolila!). Zcela mě fascinoval lísteček uvnitř, z něhož se dalo vyčíst, kdy a kolikrát byla knížka vypůjčená. Uklidňoval mne onen prostor, v němž bylo nahromaděno tolik vědomostí, ve kterých se zároveň dá přehledně orientovat. Někdy v té době jsem si uvědomila také to, že jsou to právě knížky, co mě baví uspořádávat úplně ze všeho nejvíc.
Láska ke knihám by byla na samostatnou kapitolu... Když se člověk zavřel s knížkou, byl okolím tak nějak respektován. A knížka voněla a vždycky mě něco nového naučila. Dala se založit a přes noc nikam neutekla, jak se to při mém rytmu stávalo s mnoha věcmi v životě. V pokojíčku jsem knížek měla postupně víc a víc, ale že se způsobu, jakým je řadím od druhé třídy, říká MDT, jsem se měla dozvědět až zhruba o deset let později. V pubertě bylo také těžké vysvětlovat vrstevníkům, že nepůjdu „pařit“, protože jsem si v knihovně všimla hned několika nesprávně založených knih a chci je tam jít založit správně. Když jsem u školního psychologa vyplnila osobnostní test MBTI a výsledný index vyplivl, že vhodným povoláním je pro mne knihovník, příliš mne to nešokovalo. A pak už jsem jen počkala, až ten vlak pojede, abych do něj mohla naskočit. Máloco ve svém životě vidím takhle jasně, ale tohle ano – s odstupem doby vidím tu odpověď na otázku „proč jsem se stal knihovníkem?“ – protože nebylo jiné cesty.
Snad jediné, co jsem se musela naučit a nebylo mi to vrozené, byla vzhledem k mé introvertní povaze práce s lidmi. Lidé jsou totiž pohyblivou a nepředvídatelnou jednotkou a tímto svým charakterem, jenž je jim bytostně vlastní, vnáší do křehkého řádu chaos. Dodnes si pamatuji pocit trémy a chvění, když ke mně mířil první čtenář. Inu, nezbývalo, než se s tím nějak popasovat. To se odehrálo, překvapivě, systematicky. Připustila jsem si, že úplně celý vesmír, jejž obdivuji jako dokonale systematický celek, je ve své podstatě dynamický. A proto by bylo fajn, kdybych prvek dynamiky vnesla i do své práce a nedusila své systémy statičností. A tak jsem se postupně otevřela lidem a teprve tehdy vstoupil do mého povolání nejen pocit správnosti a patřičnosti, ale skutečné lásky. Vše se krásně doplnilo a spojilo. S něčím jsem přišla, ale něco důležitého se naučila a pochopila až zde. Že knihovnu nedělá knihovnou žádná nehybná struktura, ale především živoucí proud, směs pohybu, událostí a náhod, zkrátka to, čemu se říká život.
Text: Hana Netrhová
Knihovníkem jsem být nikdy nechtěl
Chtěl jsem být kosmonautem, pankáčem nebo dívčím instruktorem. Vesmír se už ale dávno propadl do černé díry, punk je mrtev a všechny holky široko daleko už se všechno naučily samy.
Pak jsem chtěl být prezident Spojených států, ale stal se jím Afroameričan.
Chtěl jsem být Afroameričan, ale bál jsem se, že mě sbalí Iva Pekárková.
Chtěl jsem být poslední Havlova milenka, ale předběhla mě Obermannka.
Chtěl jsem diskutovat o uprchlících, ale jediného jsem neviděl.
Chtěl jsem tedy utéct sám, ale šlo to už jen do Sýrie.
Tak jsem chtěl aspoň poslat déemesku,
ale omylem jsem poslal ememesku
své manželky v nedbalkách,
a tak jsem měl po ptákách.
Chtěl jsem nebýt dnešní, ale neměl jsem deštník.
Tak jsem chtěl aspoň vědět,
co je heslem dne,
ale neřekli mi PIN.
Chtěl jsem být in, ale pronásledoval mě stín
– mého otce.
Chtěl jsem mír, ale řekli – nebude, řekni sýr.
Chtěl jsem ukrást standardu, ale nevěděl bych, jak z toho ven.
Tak jsem aspoň chtěl, aby mi matka neprala trenky,
a teď peru ženě podprsenky.
Chtěl jsem být všeználek, ale věděl jsem málo.
Tak jsem chtěl být neználek, ale na to jsem věděl příliš.
Chtěl jsem být Kafka, ale to by byl dlouhý proces.
Chtěl jsem počkat na Godota,
ale nešel…
a nešel…
Chtěl jsem obsluhovat anglického krále, ale tím bych si moc nenahrabal.
Chtěl jsem vést Houpací koně, ale měl jsem pověst povětroně.
Chtěl jsem psát jak Hašek, ale na to jsem byl moc velký šašek.
Chtěl jsem si něco vyříkat s Klausem, ale naprosto – naprosto mě neposlouchal.
Chtěl jsem vystrčit drápky, ale zatnuli mi tipec.
Chtěl jsem hrát karty, ale byly už rozdané.
Chtěl jsem být svatoušek, ale dal jsem si doušek.
Chtěl jsem nic nechtít, ale to chtěl už Buddha.
Chtěl jsem holku, ale už jsem jednu měl.
Tak jsem chtěl kluka, ale tekla v něm Punkva.
Chtěl jsem se v ní smočit, ale začal jsem se točit.
A když jsem přestal, ocitl jsem se tady.
Takže zpátky k věci:
chtěl jsem se stát knihovnicí.
Ale to se nestalo.
A tak jsem se stal knihovníkem.
Text: Jaroslav Balvín
