9. listopadu 2015

Rukama nohama – ale aspoň že nějak

Dobrovolník by měl být připraven, že během služby bude čelit mnohým výzvám.

Tou první a nejzávažnější je jazyková bariéra. Předtím, než jsem sem přijela, nebyla jsem si svou angličtinou jistá. Ale když jsem dorazila do Ústí, zjistila jsem, že moje obavy byly liché. Proč? Většina lidí v Ústí anglicky nemluví, nebo jenom trošku. 

Tak bezva! Lidi na tebe nebudou mluvit ani tou nejjednodušší angličtinou, říkala jsem si. Co teď? Co budeš dělat, ubohá Šuško? Je to jako v té bondovce, „Mission Impossible“?

Šuško! dupla jsem si: přijmi to jako novou výzvu, novou motivaci naučit se nový jazyk tak rychle, jak je to možné.

A tak to zkouším. Ano, možná to zatím úplně nefunguje, ale hlavní je, že se nestydím mluvit s lidmi nepřesně. Zjistila jsem, že když řeknu jedno jednoduché slovíčko, Češi na mě začnou mluvit, jako bych mohla rozumět všemu. Což však naneštěstí nemohu. Moje rozšířené oči v té chvíli šeptají – promiňte, nerozumím.

Pak to Češi pochopí a začnou mi rukama nohama vysvětlovat, co měli na srdci. A pak jim konečně jakž takž porozumím.

Díky tomu si můžu připadat jako člen české komunity – a to je pro mě obrovské potěšení. Během nějaké doby do ní budu zapojena víc a víc.

Je tu jen jeden základní předpoklad: nestydět se.

Labe: oáza na ústecké poušti

Další výzvou může být pro někoho nové prostředí: nové město, nové ulice, nový životní styl a nové zvyky. Já jsem si ale zvykla na všechno rychle: pro mě není těžké se aklimatizovat na nové podmínky. 

Procházky městem v noci byla jediná věc, kterou jsem postrádala. Žiju v Jerevanu, hlavním městě Arménie, a ten je vzhůru do noci. Spousta lidí – jak mladých, tak starších, singl i s dětmi – bývá venku i po setmění. Chodí do divadla, do kavárny, do kina, nebo se prostě jdou jen tak projít. 

Dlouhé procházky pod lampami jsem si doma užívala také. Ale Ústí je o večerech pustá poušť. Je vidět jenom pár opozdilců spěchajících domů. Když jsem se ptala, proč to tak je, řekli mi, že večer tu není bezpečno.

Měla bych ale zůstat o večerech na koleji jak v kleci? Ne, ne! Nejsem přece opice. Jsem člověk, a člověk je tvor sociální! Potřebuji přátele!

A mám štěstí, že jsem takové našla. Ukázali mi dokonce něco, co bych v Ústí ani nečekala: kouzelnou řeku ve světle měsíce.


Speaking with my hands, walking with my friends 

The volunteer faces a lot of challenges during his or her service. He or she should be ready for it.

A language barrier is the first and main worrying thing. I wasn´t sure of my English skills even before my arrival, but when I arrived to Usti, I realized, that my fears were unnecessary. Why? Because most people in Ústí don’t speak English, or just a little bit. 

Great! People will not speak to you even in simple English, I told to myself. What now? What will you do, poor Shuska? Is then the communication with Czech people „Mission impossible“? 

Shuska! I told to myself: It’s a new challenge, new motivation to learn new language as soon as you can. 

And I´m trying. Yes, maybe it doesn´t work, but I´m not ashamed to speak with people inaccurate. I´ve experienced, that when I will say one simple word, the Czech will start to speak with me as I could understand everything. But unfortunately I can’t. My widespread eyes in such moment are whispering „Sorry, I don´t understand...“ 

And then they grab their head and start to explain with their hands, trying to show what they ment. And you can catch it! 

I can feel now, how I am becoming a member of the Czech community, and this is great pleasure. During some time I will be more and more involved. 

There is only one premise: not to be shy. 

The desert and the rivers of Usti 

New environment could be a next challenge: new city, new streets, new lifestyle and new customs. But I got used to all this so fast and easily: it isn´t hard for me to get acclimatized to the new conditions. 

Late evening walks in the city was the only thing I was still missing. Yerevan, the capital city of Armenia, where I live, is always awake till late night. Lot of people – both young and old, singles and families – are outside even after dark. They are going to theater, café, cinema, or just for a walk. 

I used to enjoy it too, usually having a long walk under the night lights. But the city of Usti is a desert in evenings. You can see only a few people hurrying home. When I asked why, they told me, that it´s not safe. 

Should I stay then in evenings always in the dormitory like in the cage? No! I´m not a monkey. I'm the human, and the humans are social! I need friends! 

And I´ve had lucky chance to meet new friends and to have a nice walk with them. They showed me even something, what I even didn´t expect to see in Usti: the magical river Labe under the light of the moon! 
Více o Evropské dobrovolné službě se dozvíte na webu programu Erasmus+ http://www.naerasmusplus.cz/cz/mobilita-osob-mladez/.


                                                                                                                       Text: Shushanik Zargaryan

                                                                                                                       Překlad: Jaroslav Balvín

                                                                                                                       Foto: Shushanik Zargaryan

Žádné komentáře: