25. října 2012

Těžký život knihovníka II

V minulém příspěvku jsem zcela nezodpovědně slíbil, že napíši o životě knihovníka ve veselejším duchu. A protože sliby se mají plnit nejen o Vánocích, pokusím se vzpomenout na to, co těžký život knihovníka činí snesitelnějším, někdy dokonce úsměvnějším.
Stalo se již před lety v jedné malé nejmenované knihovně. Při půjčování se používaly stvrzenky, které čtenáři složitě vyplňovali a dvakrát podepisovali, knihovníci pak kontrolovali a trhali na dvě části – jedna patřila čtenáři, druhá sloužila k evidenci a při vracení musela být nalezena a odevzdána čtenáři. Zakládám právě ony stvrzenky, když přijde studentka s malinkým dítětem v náručí a ustaraně si půjčuje potřebnou literaturu. Samozřejmě jí s výběrem knih i vyplněním stvrzenky pomáhám, přičemž zjišťuji, že jí nezávidím – v jedné ruce má tužku a stvrzenku, ve druhé tašku s nákupem a nějakými papíry, kabát a nevím co ještě, v hlavě určitě termíny zkoušek a do toho ještě ten špunt… A pak to přišlo. Dívka se ke mně naklonila a mírně šeptajícím hlasem mě požádala: „Prosím vás, mohla bych si u vás nakojit dítě?“ Ač na mně tenkrát v mých nezkušených dvaceti třech letech možná ten šok nebyl příliš vidět, při vší skromnosti jsem zareagoval poměrně adekvátně: zavedl jsem čtenářku do blízkého přístavku, který jsme používali jako náhradní kancelář, dítě zde v klidu a pohodě dostalo své a bylo spokojené. Nicméně mé lehce zpocené čelo vypovídalo o něčem jiném. Ale každopádně to byla dobrá zkušenost.
Jednou se mi také přihodilo, že nedlouho poté, co jsem rozeslal upomínky se žádostí o vrácení vypůjčených knih, jsem otevřel dopis, adresovaný na mé jméno. Obsah byl vcelku zajímavý. Rodiče upomínaného mi přeposlali jeho dopis, ve kterém stálo: „Vážená knihovno, dostal jsem Vaši upomínku, abych vrátil vypůjčené knihy. Ale! Jednak je vrátit nemohu, protože právě sloužím na základní vojenské službě, a jednak jsem je už dávno vrátil! Opravdu, čestné pionýrské, já ty knihy fakt vrátil!!!“ No, považte, bylo možné této téměř vojenské přísaze nevěřit a upomínku nestornovat?
A do třetice: v jedné malé venkovské knihovně jsem s kolegyní pomáhal s vyřazováním staré, poškozené či neaktuální literatury. A jak známo, takřka nikde nemají příliš v lásce knihovníky z pověřené knihovny, kteří řádí jako Antonín Koniáš a brutálně ničí kulturní dědictví, lopotně nashromážděné v místní knihovně s pětatřiceti registrovanými čtenáři v obci o sto šedesáti osmi stálých obyvatelích. To se zcela ostentativně ze strany neprofesionální knihovnice (dříve se též říkalo dobrovolné) projevovalo každý den, který jsme tam touto „bohulibou“ činností trávili. No, a na konci týdne, kdy jsme už dokončovali sepisování seznamu vyřazené literatury a pomalu se již chystali odjet, jsem byl poučen: „Pane Bünter, raději už běžte, za chvíli přijede můj milenec a to by mohlo pro vás dopadnout špatně!“  Nedopadlo…   

Text PhDr. Miroslav Bünter

Žádné komentáře: