V minulém příspěvku jsem zcela nezodpovědně slíbil, že napíši o životě knihovníka ve veselejším duchu. A protože sliby se mají plnit nejen o Vánocích, pokusím se vzpomenout na to, co těžký život knihovníka činí snesitelnějším, někdy dokonce úsměvnějším.
Stalo se již před lety v jedné malé nejmenované
knihovně. Při půjčování se používaly stvrzenky, které čtenáři složitě
vyplňovali a dvakrát podepisovali, knihovníci pak kontrolovali a trhali na dvě
části – jedna patřila čtenáři, druhá sloužila k evidenci a při vracení
musela být nalezena a odevzdána čtenáři. Zakládám právě ony stvrzenky, když
přijde studentka s malinkým dítětem v náručí a ustaraně si půjčuje
potřebnou literaturu. Samozřejmě jí s výběrem knih i vyplněním stvrzenky
pomáhám, přičemž zjišťuji, že jí nezávidím – v jedné ruce má tužku a
stvrzenku, ve druhé tašku s nákupem a nějakými papíry, kabát a nevím co
ještě, v hlavě určitě termíny zkoušek a do toho ještě ten špunt… A pak to
přišlo. Dívka se ke mně naklonila a mírně šeptajícím hlasem mě požádala:
„Prosím vás, mohla bych si u vás nakojit dítě?“ Ač na mně tenkrát v mých
nezkušených dvaceti třech letech možná ten šok nebyl příliš vidět, při vší
skromnosti jsem zareagoval poměrně adekvátně: zavedl jsem čtenářku do blízkého
přístavku, který jsme používali jako náhradní kancelář, dítě zde v klidu a
pohodě dostalo své a bylo spokojené. Nicméně mé lehce zpocené čelo vypovídalo o
něčem jiném. Ale každopádně to byla dobrá zkušenost.
Jednou se mi také
přihodilo, že nedlouho poté, co jsem rozeslal upomínky se žádostí o vrácení vypůjčených knih, jsem otevřel dopis, adresovaný na mé jméno. Obsah
byl vcelku zajímavý. Rodiče upomínaného mi přeposlali jeho dopis, ve kterém
stálo: „Vážená knihovno, dostal jsem Vaši upomínku, abych vrátil vypůjčené
knihy. Ale! Jednak je vrátit nemohu, protože právě sloužím na základní vojenské
službě, a jednak jsem je už dávno vrátil! Opravdu, čestné pionýrské, já ty
knihy fakt vrátil!!!“ No, považte, bylo možné této téměř vojenské přísaze
nevěřit a upomínku nestornovat?
A do třetice: v jedné
malé venkovské knihovně jsem s kolegyní pomáhal s vyřazováním staré,
poškozené či neaktuální literatury. A jak známo, takřka nikde nemají příliš
v lásce knihovníky z pověřené knihovny, kteří řádí jako Antonín
Koniáš a brutálně ničí kulturní dědictví, lopotně nashromážděné v místní
knihovně s pětatřiceti registrovanými čtenáři v obci o sto šedesáti osmi
stálých obyvatelích. To se zcela ostentativně ze strany neprofesionální
knihovnice (dříve se též říkalo dobrovolné) projevovalo každý den, který jsme
tam touto „bohulibou“ činností trávili. No, a na konci týdne, kdy jsme už
dokončovali sepisování seznamu vyřazené literatury a pomalu se již chystali
odjet, jsem byl poučen: „Pane Bünter, raději už běžte, za chvíli přijede můj
milenec a to by mohlo pro vás dopadnout špatně!“ Nedopadlo…
Text PhDr. Miroslav Bünter
Žádné komentáře:
Okomentovat