Za
blahé paměti mých vysokoškolských studií na pražské alma mater ve všeobecné
studovně ponurého Klementina (viz foto) - původním
refektáři neboli společné jídelně mnichů v křesťanských klášterech
– jsem se nikdy nic nenaučil a ani nic nenastudoval. Jednak se tam příliš
pohodlně nesedělo, jednak tam bylo vesměs docela plno a hlavně: sedávaly tam
příliš hezké studentky, než abych se na ně nepodíval, tudíž jsem se nikdy nesoustředil
na studium dokumentů…. To prostě nešlo… A tak se Klementinum nestalo mým
oblíbeným studijním místem, ač tam dodnes občas zavítávám, leč už nikoli do
studovny…. Ale proč se o tom zmiňuji? Právě v Klementinu se nesmělo snad ani
šeptat, ani vrtět se na židli, ani ťukat tužkou o stůl, ani mačkat papír, na kterém se zrovna nepovedlo napsat seminární práci,
ani hlasitě zívat, ani necinkat klíčem, ani si nehrát s klíčkem od šatny,
natož hlasitě chrápat při spánku spravedlivě unavených, zkrátka nikdo nesměl
vyluzovat jakékoli zvuky, které by rušily ostatní – (těch „ani“ by se ostatně našlo
více…). Při porušení tohoto „zákona“ se okamžitě zvedal pohled přísných očí i
ukazováček přítomné služby, tedy zaměstnance tehdejší Státní knihovny ČR,
vesměs oblečeného ve slušivý šedý či šedomodrý pracovní plášť, často
doprovázený velice káravým „Psssttt!“. Nezbylo, než se na dívky nedívat, nespat
a nepadat hlavou na stůl, nevrtět se a opravdu studovat, příp. raději odejít do nedalekých
restauračních zařízení na segedínský guláš a dva půllitříky plzeňského nebo
krušovického piva, pod záminkou, že tam dostuduji to, co jsem nastudovat měl ve
studovně… Blahá prostoto!!!! (Podotýkám, že se psala léta 1976 – 1980….).
Po
letech si na ty roky malin nezralých vzpomenu, když dnes a denně - téměř stejně
jako ony postavy v šedých či šedomodrých pláštích před mnoha lety
v Klementinu - varovně zdvihám obočí a svůj zrak zabodávám na čtenáře, kteří
ve studovně nahlas vyřizují své záležitosti pomocí mobilů a tabletů, kteří naprosto
neomaleně a nahlas rozmlouvají o výsledcích našich hokejistů a fotbalistů úplně stejně, jako by seděli doma u
televizorů nebo u velkoformátových obrazovek na náměstí, kteří se potkávají u
jednoho počítače a nadšeně komentují, jak zabraly u jejich dětí moderní
výchovné metody, a dokonce někdy i konzultují, jak napsat onu seminární práci….
Nedokáži si vůbec představit, co by v Klementinu služba dělala, kdyby
tenkrát existovaly mobily…
A
tak mě napadá otázka: to za těch pár desítek let se natolik v naší
společnosti změnila situace, která dovoluje nerespektovat ostatní, kteří chtějí
opravdu v klidu a tichu studovny si přečíst dokument, kteří se potřebují
soustředit na psaní referátu nebo článku, kteří počítají statiku mostu, co za
pár let budou stavět na Labi, kteří píší důležitý e-mail nebo dopis, kteří
studují na zítřejší zkoušku….??? Knihovní řád na tento režim samozřejmě
pamatuje, leč pro řadu našich uživatelů je takový režim naprosto zbytečným
požadavkem, natož, aby ho respektovali.
Obávám
se tedy, že na položenou otázku si odpovím sám: ano, situace se změnila, zhusta
k horšímu. Ale protože jsem optimista, věřím, že se mýlím!
 |
| Klementinum - všeobecná studovna |
Žádné komentáře:
Okomentovat