Knihovna je náš hrad

Mluvím nejen za sebe, ale i za všechny členy Severočeského klubu spisovatelů. Nejde totiž jen o to, že se v knihovně pro čtenáře ochraňují obrovské literární poklady, které jsou kdykoli k dispozici. Pro mě knihovna začala existovat brzy po mém příchodu do Ústí nad Labem, v roce 1951. Tehdy sídlila ve vile ve Velké Hradební. Ústečtí autoři se původně scházeli v kanceláři básníka a nadšeného organizátora Jaroslava Mouchy v budově Na Parníku. První oficiální akce se ale již konala v knihovně. Tehdejší první ředitel knihovny Dr. František Hejl nás spisovatele narychlo svolal, protože nečekaně přijel do Ústí nad Labem estonský spisovatel Juhan Smuul, autor slavné Ledové knihy. Byl to už starší příjemný pán, ale zatímco u nás už politické ledy povolovaly, on byl velice zdrženlivý. Říká Ladislav Muška.

Další návštěvou – to už se ústečtí spisovatelé zorganizovali v Kruh autorů – byla delegace ze svazu spisovatelů vedená Oldřichem Vyhlídalem. Příliš si s Ladislavem Muškou nerozuměli. To posléze s prof. Františkem Buriánkem našli společnou řeč. On totiž dovedl pojmenovat neduhy literatury a svazu pod komandem partaje.

Z  nepočetné první organizace spolupracující s knihovnou vzešla jména jako Eduard Hončík a Ota Dub. Přišla i už zkušená Anna Sedlmayerová. Sem tam spisovatelé publikovali v časopisech, pořádali literární večery, než část z nich pochopila, že cestičku mezi nepřehlédnutelné autory a k prvním knížkám si musí každý z nich vyšlapat sám, ostatní odpadli. 

O dvacetiletí tzv. normalizace nechce Ladislav Muška mluvit.  Byl tehdy zakázaný a s celou rodinou diskriminovaný autor. Po odeznění kritických let normalizace už spolu s Arnoštem Hermanem, právníkem, zakládali spisovatelskou organizaci na demokratickém principu a spolu jeli do Prahy zakládat Obec spisovatelů. Představovali se u stolu a robustní pán na Ladislava Mušku zavrčel: Buriánek. Ladislav Muška mu připomněl tu besedu před lety (trochu zmohutněl).

Vzpomněl jsem si ještě na jednu epizodu před svým vyloučením ze všech možných organizací (i z rybářské), kdy už mě tiskli i v literárních časopisech.
„Ještě mám, pane profesore, schovanej váš dopis, kterým mi vracíte povídku z redakce Plamene s tím, že mám vančurovskou dikci.“ „To byla poklona, vy!“ zachechtal se Buriánek.

S novou ústeckou knihovnou, s ředitelem Ing. Alešem Brožkem a nezdolnou Ivou Opravilovou jsme si padli do oka od první chvíle naší spolupráce. Jsme partneři a přátelé.

Česká literatura to v současné době nemá snadné. Hlad po nové dobré knize vystřídal hlad po kasovních senzacích. Říká Ladislav Muška.

Severočeská vědecká knihovna pomáhá ústeckým spisovatelům přežít. Podílí se na vydávání jejich literárních prací a jejich společné akce, besedy a veřejná setkání, jsou svátkem i pro návštěvníky. I díky knihovně je Severočeský klub spisovatelů, kolektivní člen Obce spisovatelů, s téměř polovinou individuálních členů, respektovanou organizací.

Spolu se sekretářkou Růženou Pečivovou jí za to chceme poděkovat a popřát jí na příští léta mnoho zdraví, což v jejím případě znamená dostatek prostředků na smysluplnou existenci. Protože knihovna je náš hrad.  Říká Ladislav Muška.

                                                                              Text: Ladislav Muška (předseda SKS) a Iva Opravilová
                                                                              Foto: SVK